IED

Odvahu, Liame

„Fajn, čím začneme?" Zeptal se Liama, když šli kolem obchodů v centru. „Zkus mu ukázat, že ti na něm záleží, a že se za to nestydíš. Přesně to, co chtěl." „Jak?" „No, řekněme, že kdybych byl holka... bez urážky... chtěl bych květiny a něco romantického." „To mu mám fakt koupit kytici? A nechci nic říkat, ale jsem romantik asi jako, že motorová pila je neškodná." Oba se zastavili. „Dobře, ne kytici, ale co třeba, kdybys mu nechal vzkaz a růži? A tak pokračoval?" Liam chvíli stál, mlčky přemýšlel a celý nesvůj sledoval jeho kamaráda. „Neboj, pojď. Buď zase trochu chlap." Řekl, objal ho kolem ramen a se smíchem ho jemně bouchl do břicha. „Neprovokuj." „Jo, to bych neměl."

Theo po tréninku zamířil hned ke své skřínce, aby mohl, co nejdříve zavítat do sprchy. Jenže když ji otevřel, na jeho složené mikině ležel papírek a červená růže. Zamrkal, jestli se mu to nezdá. „Cože?" „Co?" Otočil se na něj spoluhráč vedle něj. „Nic." Vrátil pozornost k nečekanému dárku. Vzal papírek do ruky. „Omlouvám se". Usmál se nad celou situací. Třeba se s tím vážně snaží něco dělat.

„Fajn, krok jedna máš za sebou, teď dál..." „Moment! Víš, že tu nemáš, co dělat, že?" Podíval se na něj a Chris mu zvláštní výraz opětoval. „To už ta špatná stránka zůstala jen ve mě nebo, co?" Rozhodil rukama a čekal než Liam něco udělá. Nadzvedl ramena a dal se dál do chodu po školní chodbě. Chris ho hned doběhl. „Pozvi ho na ples." „Cože?!" Vyjekl, když se dozvěděl údajný krok číslo dva. „Ježiš, nebuď srab! Odkdy se ty něčeho bojíš?!" „Od doby, co ho znám." „Dobře a čeho se bojíš?" „Toho, co na to ostatní řeknou... Že já i on jsme..." „No, tak jste teplí! No a? Svět se nezboří." „Ne, ale ty k zemi možná jo."

Chris se zastavil stejně jako Liam. Díval se nějakou chvíli do jednoho jediného místa. Chris se první podíval na něj, pak se snažil zjstit, kam zírá. „To je Theo?" Liam pokýval hlavou. „Jo." „Ten hnědovlasý v šedé mikině?" „Jo." Zkousl si ret. „Sice nejsem na kluky ani trochu, ale něco ti uznat musím, výběr máš dobrý." Pohlédl na něj a pak zpátky na Thea. „Běž a pozvi ho." „Fakt mám?" „Jo." Usmál se a dloubl do něj. Chvíli ještě postával, ale nakonec se rozešel. „Theo?" Otočil se na něj s lehkým úsměvem. „Liame?" Další jeho dva kamarádi a Ian nic neříkali. „No, víš... chtěl jsem s tebou mluvit... můžeme o samotě?" „Ne." Řekl už vážně a překřížil ruce. „Fajn. Chceš, abych to řekl před nima? Dobře... Theo, chci, abys se mnou šel na školní ples." Znervózňovala ho každá vteřinaticha. „Theo?" Ian se netvářil zrovna nejlíp, zbytku to bylo zřejmě jedno soudě podle jejich výrazu. „Půjdu rád." Řekl s pořádným úsměvem. Oddychl si. Mile ho to překvapilo a musel se na něj usmát. Ian mezitím vypadal, že se každou chvíli vyvrátí. „A co dnešek?" „Co?" Zadivil se Liam. „Nechceš jít na kafe?" Pozasmál se a přitakal.

„Obleč si tohle." Hodil po něm černou mikinu s kapucí. „Přece nepůjdu v mikině." „Chceš jít v košilce, Rambo?" „Fajn. Vyber mi aspoň k tomu džíny." Sykl na něj a šel se osprchovat.

Podíval se na hodinky – Liam nikde. „Liame, kde si?" Řekl si pro sebe Theo. Byl celkem nesvůj, když už pomalu kávu dopíjel. „Promiň, jsem tu." Řekl, když si konečně uřícený přisedl. Theo se na něj zamračil. „Stalo se něco?" „Ne, jen jsem trochu zapomněl na čas." „Docela změna." Prohodil Theo. „Myslíš?" „Jo... A objednej si kávu. A mě taky hele, mezitím jsem ji dopil." Pozasmál se a celou dobu se oba dobře bavili.

Večer na plese stáli vedle sebe. Liam byl strašně nervózní. Vždyť pozval na ples kluka. Za nedlouho dorazil i Chris, který se hned seznámil s Theem. Bohužel, dorazil i někdo jiný – Ian a Lewis. „Liame? Možná máme problém," špitl na něj. Theo si toho všiml a pochopil, co se děje. „V pořádku?" zeptal se ho. „Jistě." Oba na ně zírali s pohrdavým pohledem. „Vlastně... Pojď tančit," řekl Liam a natáhl k němu ruku. „Co?" zasmál se. „Tolik ses styděl, mě vůbec chytit za ruku a teď se mnou chceš tančit?" Byl příjemně překvapený a upřímně nadšený z jeho změny. „Říká se tomu vývoj."

Přesunuli se mezi tančící páry. Nastala trapná chvilka, když se zarazili nad tím, kdo bude mít ruce kolem krku jako holka. Nakonec se tomu, ale oba zasmáli. Liam už natahoval k Theovi ruce, i když ne zrovna našený. On mu je ale stáhl a položil na své boky. „Takže jsi holka, jo?" zasmál se Liam. „Oh, sklapni nebo to ještě vyměníme."

„No, to se podívejme. Takže delikvent, co trpí IED je k tomu všemu gay." Nemohl dělat, že tu poznámku neslyšel. Kéž by to šlo. Všichni kolem přestali tančit a otočili se k nim. Ian a Lewis stáli kousek od nich. „Myslím Iane, že bys mi měl dát pokoj. Všechno, cos řekl je pravda, takže by tě ta tvoje nevymáchaná huba mohla ještě bolet." Navzájem se prohlíželi. Kdyby jejich výrazy mohly mluvit, byla by to přestřelka sprostých slov. „Ale no tak. Radši tohle divadélko ukončeme, jinak budeme mít problém všichni a já s Liamem povalíme zpátky do ústavu," mrkl na něj. „Tam už se nevrátím," řekl sebejistě. „Přenesl jsem se přes to. A víš proč?" Šel k němu a zblízka mu pohlédl do tváře. „Protože pro mě neexistuješ. Vlastně pro nikoho tady." „Vždyť stojím přímo před tebou," řekl nechápavě. „Jasně, fyzicky tu jsi. Ale tohle je tvůj svět. V něm se všechno točí kolem tebe a ti důležití jsou tvé oběti šikany, jako třeba já. Ale v mém světě..." nahnul se blíž k němu a pošeptal mu do ucha," neexistuješ."Když mu znovu pohlédl do obličeje, jeho výraz byl k nezaplacení. Trochu strach, trochu nervozita, trochu respekt. „Jestli mě chceš zbít, udělej to. Ale nikoho to nezajímá. A o tom přece šikana je, ne? Někoho to musí zajímat, aby to byla zábava." „To jsou hrozné kecy," zasmál se Ian, kterému hned Theo dal pěstí a složil ho tak k zemi! Liam se na něj překvapeně podíval. „Řekněme, že už jsem to měl udělat dávno." S úsměvem se Liam otočil zpátky k Lewisovi. „A co ty?" Zastrčil ruce do kapes a sebejistě zdvihl bradu. „Máš můj respekt... Přišel si jako delikvent, odešel jsi jako zlomený kluk a vytáhl ses na člověka nad věcí... To chtělo hodně síly. Nechám tě být." „Fakt?" překvapil se. „Nesnáším tě. Ale rvát se s tebou kvůli tomu nebudu... Snad někdy příště, Liame." Otočil se a dal se na odchod.

„To bylo divné," zasmál se Theo, když sek sobě konečně vrátili, stejně jako všechny páry kolem. „Je nevyrovnaný. A charakterové vady nejsou zrovna ukázkové chování, ale dokud bude mít respekt, je mi jeho existence ukradená... Teď je tu někdo důležitější." Pohladil prsty Thea po tváři a dal mu malou pusu.

Někdy i sebevětší lekce nám nemusí dát nic. Nemusí na nás změnit ani maličkost. Ale všechno to je o tom chtít.