IED

Staří známí na scéně

Teda, musím uznat, že tohle jsem dlouho nedělala - jen si sedla a začala prostě psát, to, co mě zrovna napadne. Doufám, že se vám kapitola bude líbit a omlouvám se za dlouhou pauzu. Brzy vydám aspoň něco krátkého a pak se vrátím ke psaní něčeho většího. Užijte si kapitolu a ahoj :* :)

Když se rozezněl zvonek, zastavil se a chvíli jen tak čekal. Co to proboha udělal? No, vycouvat nechtěl. Šel dolů otevřít. Opět uviděl známou tvář – výrazné rysy, černé vlasy spadené do jeho obličeje, které si hned rukou upravil dozadu a výrazné světle modré oči. „Lewisi." Mladík se na něj usmál místo pozdravu. „Nepozveš mě dál?" I když o tom opravdu uvažoval, ustoupil a nechal ho projít. Zavedl ho do svého pokoje, kde si Lewis sedl na postel a Liam naproti němu na kancelářskou židli. „Tak povídej." „Zjistil jsem, že jsem BI." Lewis se jen pozasmál. „No a?" „Theo, ten kluk, se kterým trávím čas... líbí se mi... Vlastně ho miluju... Ale to, že ses objevil, to všechno pokazilo." Zamračil se jemně. „To bolí." Řekl bezcitně. „A po mě chceš jako, co?" „Theo si myslí, že jsem pro sebe důležitější já sám, než on, a že bych se za náš vztah styděl... Potřebuju se toho zbavit." Tomu se Lewis ďábelsky usmál a rukou poplácal na místo vedle něj. Liamovi se absolutně nechtělo, ale vstal a přisedl opravdu k němu. „Zbavit se toho můžeš jen jedním..." Špitl mu do ucha a začal ho jemně líbat na krku. Liamovi se začali jemně třást ruce z hrůzných vzpomínek. Postupně bloudil po celém jeho krku a začal ho líbat. Držel ruce v pěst, aby to nějak překonal. Fajn, představ si, že je to Theo, řekl si. Nefungovalo to. Když mu zajely chladné dlaně pod tričko a začaly mu přejíždět po hrudi, přejel mu mráz po zádech a vytrhl se mu z rukou, při čemž ustoupil pár kroků! „Já tohle nemůžu udělat!" Vydechl vyděšeně. „Cože?" „Nemůžu to udělat. Jsem tak zamilovaný do Thea, že se mi hnusí jakýkoliv svůdný dotek od někoho jiného." Lewis se postavil a podíval se mu do tváře. „Ztratil jsem takhle hodně času... a to ti nedaruju. Ještě se uvidíme, Liame." S tím odešel.

Sedl si na postel, okty lopřel o kolena a do dlaní položil hlavu. „Co teď budu dělat?" Když v tom uslyšel, že jeho máma otevřela dveře a s někým hovoří. Liam se zaposlouchal do rozhovoru, ale přesto, že syšel, nedokázal porozumět, co říkají. S podivnýmvýrazm ve tváři vstal a šel se podívat dolů, co se děje. Spatřil jen mámu. „Ahoj, děje se něco? Slyšel jsem tě s někým mluvit." Máma měla stále na rtech široký úsměv. „Venku jsem potkala chlapce, tvrdí, že je dlouhou dobu tvým kamarádem a rád by se s tebou viděl, tak jsem mu řekla ať jde se mnou a on se nabídl, že mi pomůže s taškami z nákupu. A to mi ještě po cestě vyprávěl o svém životě. Byla to velká sranda. Měl bys jít za ním, poslala jsem jej do kuchyně." Vysmátá odešla a Liam se pomalu blýžil do kuchyně. „Prosím, ať to není Lewis, prosím, ať to není Lewis..." Šeptal si pro sebe, ale když přešel práh do kuchyně, nestačil se divit. Osoba mu stála zády, ale hned mu bylo jasné, kdo to je. „Chrisi." Povzdechl a jeho kamarád se s úsměvem otočil. „Ahoj, Liame." Pokývl na něj hlavou a nepřestával se usmívat. Zřejmě ho tolik bavil výraz jeho kámoše, který na něj zíra jako na ducha. „Taky sis myslel, když jsme se loučili, že se vidíme naposled?" Zeptal se vyšší kluk. „Rozhodně." Stál dál na místě, zaražený, než se konečně k němu rozešel. Pevně ho objal, až cítil, že ucukl. „Promiň." „Teda, na tohle od tebe nejsem zvyklý, kámo." „Drž hubu, jo?" Oba se zasmáli. „Jo, už tě poznávám." Zavrtěl hlavou a pak vzhlédl vzhůru k němu. „Jak je možné, že jsi tady?" „Potom, co si odešel, jsem strávil ještě nějakou dobu na ošetřovně a pak mě naši vzali domů. Byl jsem rozhodnutý tě někdy najít, ale dělá se to blbě, když jsme si neviměli čísla na mobil ani jsem si málem nevzpomněl na přijmení. Facebook těžko najde ‚liam B324'." Musel se tomu začít smát. „Pojď si aspoň sednout, než mi zdřevění nohy... A co dál? Jak si pozna mou mámu?" „Jednoduše, když jsem konečně zjistil, kde bydlíš, šel jsem sem a před domem tvoje máma vytahovala tašky z auta. Zeptal jsem se, jestli není paní Dunbarová a ona, že je. No dál už to znáš."

S Chrisem si povídal pěkně dlouho, měli si toho moc, co říct. Ale až se ho zeptal Chris na jednu věc, úsměv ze rtů mu zmizel. „Víš, že je venku taky někdo koho moc v lásce nemáš?" Pokývl hlavou. „Lewis." „Takže žádná novinka, jo?" „Bohužel." Liam cítil potřebu mu to říct. Měl potřebu mu říct všechno. Po přibližně třiceti minutách Chris jen klidně seděl a hleděl na Liama. „To myslíš vážně?" Pokývl. Chris si přejel dlaní přes obličej a zapřemýšlel se. „Víš, jestli Thea chceš, musíš mu to prostě dokázat a musíš hlavně sobě dokázat, že na to máš. Co se týče Lewise, nemá tady tu svou gorilu. Jestli bude dělat problémy, normálně mu jednu ubal. Šak on to rozdejchá a třeba konečn pochopí." Liam se snažil všechno pobrat. Už v ústavu cítil, že Chris je ten chytrolín, který ví všechno a on svalovec, co první jedná a pak myslí. Ono to tak vážně bylo. Vždycky. A potřeboval ho. „Pomůžeš mi?" „To víš, že jo." Pousmál se a poplácal Liama po rameni.