IED

"Musím pryč!"

„Dobré ráno, princezno." „Drž hubu, nechci být poprvé na samotce kvůli tobě." Sykl na Chrise Liam a ruku si položil přes oči, aby ho nebudilo otravné světlo. „Musíš vstávat, promiň." Řekl a strhl Liamovi deku z těla. Ten jen procedil mezi zuby pár nadávek, ale nakonec vstal. „Chybí mi mobil... a notebook... a dobré jídlo." Chris se na něj podíval a pozasmál. „Ještě něco?" „Jo, život." Zasmál se Chris. „Nejsem kouzelník kámo." „Jo, kéž by."
Pár dní byl klid, Liam i Chris měli občas službu, ale jinak se nic extra nedělo. Lewis po něm sem tam hodil očkem nebo se na něj škádlivě usmál, což Liama znepokojovalo. „Děje se něco?" „Jo. No, víš, jak jsem tu měl první službu v té prádelně?" Chris tiše naslouchal a dál se opíral o opěradlo gauče v hlavní hale. „Musel jsem se nechat od toho hajzla líbat a ještě mi ochmatával hrudník!" Řekl velmi naštvaně, ale přitom velmi potichu, aby to nějaký neznámý posluchač náhodou nezaslechl. „A teď mi zrazu dá pokoj? Jen tak?" Chris se zamračil. „No neříkej, že ti to chybí." „Co? Ne! Jen je to podezřelé." Chris se mu musel smát. Liam se naštval a nohy, co měl Chris opřené o opěradlo na ruku na Liamově křesle, mu shodil na zem. „Hej! To snad nebylo nutné." Zaškňuřil se a vrátil nohy nahoru. Liam si přehodil kapuci přes hlavu, pořádně se zabořil do křesla a ruce si překřížil. „Snad si nemyslíš, že ti to projde?" „Mmm."
Po zhruba půl hodině se Liam probudil, ale sám. Otočil se do obou stran, pak se podíval i za křeslo. Přemýšlel, kam asi mohl jít. Zašel se podívat do parku a přesto, že už se skoro nikam jinam jít nedalo, ho stále nenacházel. „Promiň, neviděl si Chrise z B324?" Zavrtěl hlavou a šel najednou rychlým krokem pryč. V očích mu šla vidět panika. Ale proč?
Liam se vrátil do hlavní haly, kde se zeptal dalších dvou kluků, u kterých se konečně dočkal odpovědi, kterou chtěl slyšet. „Je na ošetřovně, to nevíš? Vždyť jste spolubydlící, ne?" „Cože? Co by tam dělal?" „Co asi, někdo ho pěkně zmlátil." Liam zrudl. „Hele, klid kámo... My ne." Řekl jeden z nich a zvedl ruce ve znamení, aby se uklidnil. „Víte, kdo... Tak nelži." Podívali se zároveň na sebe, pak na Liama. „Kdo, bys řekl. Byl to Lewis, ale když tě zmlátí on, musíš to nechat plavat." Liam to těžce rozdýchával a přešlapoval z jedné nohy na druhou. „Proč, jeho?" Pokrčil ramena. „Asi kvůli tobě. Jestli si takový furt, tak hádám, že Chris bude jediná slabina. Donutí tě poslouchat." „Nedonutí." Řekl naštvaně Liam, poděkoval a šel směrem ke schodišti. „Hele, počkej! Co chceš dělat?!" „Zabít ho."
Liam přišel na ošetřovnu a vyhledal Chrise. Ležel na lůžku a odpočíval. „Chrisi?" „Liame?" Otevřel oči a tázavě na něj zíral. „Co ti udělal?!" „Nic, jen pár odřenin a..." Odmlčel se, když se chytil za ruku v sádře. „Zlomil ti ruku?" Liam zhluboka dýchal a vařil v sobě nejen krev, ale i chuť mu ublížit. „Zápěstí. ... Usnul jsem stejně jako ty, odtáhli mě a ve sprchách zbili." „Mi neříkej, že to nikdo neviděl!" „Viděl! Matthew a pár dalších z ochranky! Ale myslíš, že s tím někdo něco udělá, když to tu teď patří Codymu?!" Liam zmlkl. „Jo." Řekl a hned se dal rychlým krokem na odchod. „Liame! Liame, vrať se!" Ten jen šel dál.
Už byl naprosto jistě rozhodnutý, že mu je jedno, jestli dostane nakonec po hubě on, skončí na samotce den či týden nebo cokoliv jiného. Na kámoše mu šahat nebude.
„Hej Lewisi." Řekl a zároveň mu položil ruku na rameno. Ten, když se ale otočil na Liama, schytal od něj pořádně tvrdou ránu! Lewis spadl do kleku a vypliv krev, ale nestihl nějak reagovat, protože Liam už seděl na něm a mlátil ho hlava nehlava! Lewis měl tvář skoro celou fialovou a z nosu mu tekla krev. Odrthl hood něj nakonec Vincet, proti kterému se zdál Liam, jako kost a kůže. „Pusť mě! Zabiju ho a je mi jedno, co mě to bude stát!" Zařval a zmítal se. Vincent ho pevně držel, ale on stále vykopával nohama a snažil se vyprostit. Lewis se mezitím pokusil zvednout, i když docela marně. Kolem se nachomýtl hlouček chlapců a přiběhlo i pár Lewisových dalších kamarádů.
Liam začal pomalu otevírat oči a hrozně ho všechno bolelo, jako by ho někdo vypral v pračce. Rozhlédl se kolem sebe a viděl hodně malou bílou místnost. Nikde nic, jen dveře, zářivka a postel. „Ale ne." Hlesl Liam, ale bránice ho bolely. Pokusil se pomalu sednout. Samotka – no jistě.
První den byl hrozné utrpení. Kvůli nezhasínajícímu se světlu, nedokázal Liam určit, zda je noc či den. Spalo se mu příšerně a z bílé mu šla hlava kolem. Za celý den ho ze samotky pustili pouze dvakrát a jen na pár minut, pouze, aby se stihl najíst, zajít si na záchod a do sprchy. Byla to jediná jeho záchrana. Po třech dnech samotky ho konečně pustili do jeho pokoje, kde už byl i Chris. „Liame!" Zvolal a skočil mu kolem krku nadšeně, ale Liam stál jak přibitý k zemi a rukou ho pouze odtlačil od země. „Nešahej na mě." Řekl nemilosrdně a lehl si do své postele. „Co jste to s ním udělali!" Vypískl Chris na Matthewa. „Tři dny samotky dokáže svoje. Dneska bude mít speciální program. Většinu z něj stráví u pana Loorese." Odešel pryč a Chris nakonec radši taky. Liam usnul.
„Liame?" Drcl do něj Matthew. Moc se mu do zvedání nechtělo, ale udělal, vše, co mu řekl a s jeho dohledem přišel do ruhého patra k panu Looresovi. „Děkuji Matthew, už můžeš jít." Přikývl a odešel. Liam si sedl do křesla naproti starému pánu v tmavě modrém svetříku a béžových kalhotech. „Tak Liame,... začneme se zcela obvyklou otázkou, jak se cítíš?" Liam zcela nevypadal jako ten Liam, co tam přišel. Byl bledý, oči měl červené od nevyspání, vlasy rozcuchané. „No tak, spolupracuj, Liame." Řekl a dal si nohu přes nohu, o ně si opřel ruce s bločkem a propiskou. „Je mi skvěle." Pán na něj jen divně pohlédl. „Opravdu?" „Nikdy mi nebylo líp." Řekl, ale vypadal jako by seděl dobrých deset let v blázinci se silnými halušky. „Tak tedy znovu, Liame. Jak se cítíš." Zvedl k němu svůj zlý pohled. „Nejhorší tři dny mého života." „Výborně, to jsme to pokročili. Tak, teď mi řekni..." „Dost! Už žádný zasraný otázky!" Zařval Liam a vystartoval po něm! Psychiatr se jen s leknutím pohl, ale to už dovnitř vběhl Matthew a další dva lidi z dozoru! Chytili ho a strhli k zemi. „No, myslím,..." řekl rozklepaně pan Loores „že se uvidíme příště."
S tím Liama odvedli. Po pár dalších dnech, kdy se začal pomalu, ale jistě dávat Liam dohromady, začal opět navštěvovat pana Loorese. Ten s ním byl konečně schopen mluvit a došlo i k jistým pokrokům. Chrisovi modřiny zmizely a naučil se i k různým věcem používat více méně jednu ruku. Lewis si na něj občas ještě něco škádlivého dovolil, ale Liam se mu už vůbec nebránil. Zvykl si na to, a i když se to Chrisovi nějak extra nelíbilo, nechal to radši být. Viděl na Liamovi pozitivní změnu stejně jako pan Loores a to bylo jedině dobře.
„Jak se cítíš, Liame?" „Výborně." Tichem šlo slyšet škrábání čínského pera o povrch papíru v bločku. „To jsem rád. Pověz mi o Chrisovi." Pan Loores zvedl svou hlavu a uvolnil se. „Jaký je?" Zamlčel se. „Myslíš, že je tu šťastný?" „Je... svůj. Možná trochu ustrašený, ale rozhodně ne srab. Má své kouzlo, byl snad jediný, koho jsem tu ani jednou ještě nechtěl praštit a to že mu ta huba jede." Pan Loores se pozasmál. „Ale šťastný tu není. Nikdo tu není šťastný." „Proč si to myslíš?" „Nejsou venku." „Vždyť tady mají více méně vše, co venku." „Ne svobodu, ne volné rozhodování o tom, co udělají hned, za hodinu nebo další den." Pan Loores se na Liama zadíval. Liam seděl slušně a mlčel. „To je řádná změna, Liame." Řekl spokojeně a usmál se. „Takže myslíte, že..." „Ano, Liame." Usmál se víc a zavřel svůj bloček. Společně s propiskou ho položil na stůl vedle křesla a vstal. Liam to pochopil, jako, že má vstát také. Udělal tak. Pan Loores k němu přišel a podal mu ruku. Potřásli si. „Můžeš jít domů."