Závod o lásku (Charles Leclerc ff)

~18~

..Let's take a drink of heaven this can turn around..
- Lost on you, LP

----------

Budík mi zazvonil příliš brzy. Přijde mi, že sotva jsem zavřela oči, bylo tu ráno. Když mi však došlo co mě dnes čeká, vyskočila jsem z postele neskutečnou rychlostí. Zamířila jsem ihned do koupelny abych se trochu poupravila. Dobalila jsem pak hygienické potřeby s ostatními věcmi do kufru a bez problémů ho zavřela. Tak alespoň dnešek dobře začíná.

Rozloučila jsem se s rodiči, kteří po mně chtěli poslat spoustu fotek i s Charlotte, což musím pak nějak vymyslet tak, abych u nich nepojala příliš velké podezření, že nebudu s Charlotte, ale někým jiným. Obejmula jsem ještě jednou mamku a nasedla do svého auta.

Zatím se mi opravdu dařilo, protože i na letiště jsem se dostala rychle a Londýn nebyl vůbec zacpaný.

I přes to, že se na letišti normálně vyznám, kdykoliv jsem s někým letěla, tak dnes, kdy poprvé letím sama jsem si zde připadala jako v neznámu. Došla jsem k přepážce, kde stála paní, jež mě probodávala pohledem a když si všimla, že jsem lehce vystresovaná, jen protočila očima. Byla jsem ráda, když se mi podařilo přes přepážku přejít.
Posadila jsem se na lavičku vedle našeho gatu a vyčkávala než oznámí začátek nástupu. Jelikož jsem přišla celkem pozdě netrvalo to dlouho a už jsem nastupovala do letadla. Měla jsem štěstí a lístek u okna. Bylo vidět, že spoustu lidí, co sedí na palubě, míří na velkou cenu Monaka. Měli kšiltovky, mikiny i trička svých oblíbených týmů a jezdců.

Letadlo se vzneslo do oblak a já se dala do řeči s mladou slečnou, která letěla překvapit svého přítele na pracovních cestách ve Francii. Byla neskutečně milá a usměvavá a velmi dobře se s ní povídalo. Ptala se i mě, kam mám namířeno. Let ubíhal neskutečnou rychlostí a ani jsem se nenadála a už pilot oznamoval, že budeme přistávat. Z okna byly vidět mračna a silný déšť, který bubnoval do našeho letadla. Podle předpovědi mělo pršet celý závodní víkend. Vím, že déšť v Monaku je o hodně komplikovanější než-li jinde, tak doufám, že se počasí nějak umoudří. Opravdu nechci být svědek něčí velké nehody.

Pamatuji si nehodu Romana Grosjeana tři roky zpátky. I z televize si pamatuji, jakou bezmoc musel cítit jeho tým a především rodina. Muselo to být zdrcující. V tu chvíli při něm snad stáli všichni svatí.

Přistáli jsme na letišti v Nice. Prošla jsem kolem všech kontrol, úspěšně si vyzvedla kufr a přes letištní halu jsem se vydala hledat Charlese. Chodila jsem sem a tam, ale po Charlesovi ani stopy. Věděla jsem, že se bude chtít nějak alespoň trochu maskovat, ale stejně jsem ho nikde nezahlédla. Sedla jsem si na lavici a zkontrolovala telefon, zda mi Charles alespoň nenapsal, nikde nic. Povzdechla jsem si a čekala dále. Uběhlo dalších patnáct minut. Zkoušela jsem Charlesovi volat, ale vždy do skočilo do hlasové schránky. Nervózně jsem koukala ze strany na stranu, ale Charles nikde.

Když už jsem mu chtěla napsat, že se do Monaka nějak dostanu autobusem, někdo mi zaklepal na rameno. Otočila jsem se a uviděla jsem kluka podobného věku s hnědými vlasy a širokým úsměvem na rtech. ,, Vy jste Lily Smithová?" Zeptal se mě. ,, A-ano to jsem já, potřebujete něco?" Šokovaně jsem mu odpověděla. ,, Poslal mě za vámi Charles, nemohl pro vás přijet sám a tak poslal mě, aby se vám nic nestalo. Mohu vás tedy odvést?" ,, Ehm, jo, ano, určitě, děkuju moc." Vykoktala jsem ze sebe.

Neznámý kluk se rozešel a já jsem ho následovala do jeho auta. Je to možná trochu šílené, ale já mu opravdu věřím. Nikdo jiný snad o nás s Charlesem neví a tak si myslím, že mluví pravdu. Pomohl mi dát kufr do auta a otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Sám se posadil na místo řidiče a rozjeli jsme se z letiště směr Monako.

Prvních několik minut jsme ani jeden nepromluvili. Já si jím stále nebyla stoprocentně jistá a tak jsem byla celou dobu jako na trní. Koukajíc se z okna do deště, jsem přemýšlela nad závodním víkendem. Z přemýšlení mě však později podle přízvuků tipovala bych Monačan vyrušil. ,, Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem Joris, osobní asistent Charlese." Otočil se a usmál se na mě, rychle však zase odvrátil zrak na cestu a opět se věnoval řízení. ,, Lily Smithová, jsem-" větu jsem ani nedořekla, odpověď jsem totiž neměla. Kdo vlastně pro Charlese jsem. Před odjezdem jsme si nic neřekli. Byli jsme velmi blízcí přátelé a tak to asi zůstalo.

Chvíli jsme si s Jorisem povídali o očekáváních z následujícího víkendu a dříve než jsem se nadála, už se před námi ukázalo to nádherné, majestátní Monako. Bylo však zcela jiné než když jsem ho před pár týdny opustila. Všude byly mraky lidí těšící se na závodní víkend. Bylo tu i spoustu členů týmů, mechaniků, inženýrů, kteří se starali aby se monoposty dostavili na start v pořádku. Všude bylo i spoustu novinářů vyčkávajících na odchycení nějakého pilota či jiného člena týmu. Musí to být šílené, mít stále kolem sebe novináře, kteří vás fotí a snaží se si s vámi udělat rozhovor a o fanoušcích ani nemluvím. Ty neodradil ani silný déšť a v pláštěnkách a s dešníky stáli a čekali na piloty.

Sama si pamatuji jak jsem na Silverstonu stála vedle plotu a zoufale jsem se snažila vyfotit nějakého pilota.

Jorisovi se však naštestí podařilo projet všemi uličkami plných lidí do klidnější části. Zastavil z boku Charlesova domu, který si pamatuji od své poslední návštěvy. Vystoupili jsme z auta a Joris vytočil Charlesovo číslo. Za chvíli vykoukla jeho hlava z okna a já se neubránila úsměvu.

Charles vyšel bočními dveřmi ven a rychlou chůzí se k nám dostal. Jeho obejmutí mi tolik chybělo. Chyběla mi i jeho vůně, jeho úsměv, on. Po chvíli jsme se odtáhli oba s úsměvem na tváři.
,, Omlouvám se, že jsem pro tebe nemohl přijet, slíbil jsem ti to. Opravdu jsem chtěl, ale ve Ferrari svolali urgentní schůzi, z které jsem se nemohl vymluvit." Řekl a bylo znát, že mu to je opravdu líto.
,, V pořádku, nic se přece neděje. Už jsem tady," uklidnila jsem ho a pohladila po zádech. Poděkovali jsme ještě I Jorisovi, od něhož si Charles přebral můj kufr a poté odjel autem pryč.

Charles si mě přitáhl znovu do objetí.
,, Doufám, že tě let moc nezmohl. Chtěl bych tě ještě někam vzít, dříve než zítra vybuchne to formulové šílenství." Mrkl na mě. Je pravda, že jsem trochu unavená byla a venku dost pršelo, ale tohle byl až moc vzrušující plán. Tak proč odpočívat, že? ,, Jsem naprosto v pohodě," odpověděla jsem mu a společně jsme se vydali dovnitř jeho domu odnést mé věci.

Ahojte formulačciii❤️🏎

S touto kapitolou hlásím, že žiju🫡
Omlouvám se, že vydávám kapitolu tak pozdě, ale škola byla poslední dny až příliš šílená.🫣
Doufám, že vás stále příběh Lily a Charlese baví a kam myslíte, že chce Charles Lily vzít?😽

Užívejte Race week🤗

Vaše Emuškaa🫶🏻