pamatuješ si tu starou zimu,
ta, která se zdá jako léta zpátky,
přitom za to můžou jenom ty tvrdý drogy,
který nikdo z nás nebere,
ty ovlivňujou ten proud času,
kterej nikdy nebyl náš,
tak to pochop.
pamatuješ si na tu vůni trdelníku
a taky horkejch parků
na pár ohních, ve kterých si hledal
něco svý,
důkaz, že jednou tohle město
může být tvý,
a že tahle zima netrvá navěky.
já vím, chtěla jsem to prochlastat
a nevzpomenout si
už ani na silvestra,
kterej bych strávila v louži
pochybností
a taky smradu
plnýho vanilkovýho kafe,
který mi ani nechutnalo,
ale o to nejde,
protože se nic z toho nestalo
a já nezapomněla ani na to,
jak ses na mě ani jednou
nepodíval
a já se i tak cítila jako
někdo.
možná někdo, kdo tu jednou
bude žít
a bude tě hledat
v každým stánku na preclíky
nebo v obchoďáku s oblečením,
který už dávno není tvoje.
pamatuješ, jak všechno znělo
jako příliš velká dávka koksu,
že svět kolem byl tak nereálnej
a my věřili ,
že ten vlak nepřijel,
protože měl důvod
a nejen proto,
že nechtěl mít nic společnýho
s náma
ani s někým,
kdo není úplně odrazem
toho města.
hej, já vím, že je to všechno
moje vina,
a že to není poslední zima,
která stála za hovno,
a že trocha vína
to nezabije ani zcela,
a že stánky s jídlem nejsou naše
parketa,
protože my už žijem trochu jinak
a nepotřebujem k tomu kouř
ani zpěv taženejch ptáků ,
ale to je možná na tom to
hezký.
pamatuješ?
//13.7.2024
