místo plný lidí.
moje hlasy v hlavě křičí
a bolí mě z toho hlava,
ale nikdo kolem to neslyší,
protože jak by mohli
slyšet naříkat lidi,
kteří nejsou tak hezký,
aby se jim dostala
nějaká pozornost.
vzala bych si prášky na spaní
a otrávila se kolou
nejradši a udělala bych to hned
teď,
ale místo toho se válím u vody
a poslouchám svoje myšlenky
místo dobrý hudby z repráku,
o tom, jak nic není dobrý,
jak nejsem dobrá já
a ty mi chybíš,
i když by jsi neměl,
protože pro někoho jako ty, nejsem
přeci,
kofola taky nechutná všem.
bolí mě spánky a všichni
řeší jen jejich problémy,
o tom, co si maj dát k večeři
nebo na příštím týdenním
tripu někam,
kde si budou jen stěžovat
a vlastně nic z toho
a mě dochází trpělivost,
protože všechno je tak
moc nahlas a blízko
v tom nehorázným kruhu
stereotypních rodin,
jenom ty si daleko
strašně moc daleko.
ležím ve trávě plný zvadlých kytek,
mám letní depresi
a taky pár jizev
a všechno je to tak nějak jiný
a nějak nijaký,
i když všichni mluví víc
nahlas
a smějou se vtipům
ze školky
a já zase myslím na tebe,
protože je to to jediný
co mi po tobě zbylo,
když se nás schody rozhodli
rozdělit
na dvě cesty,
který vedou tam někam do trávy,
kde křičí nám vlastní hlasy do uší.
//5.7.2024
