uplakaný hvězdy
na vyschlým moři,
když vítr sfoukl můj úsměv
jakoby to byl
jen blbej kousek plastu
a rozbouřil nebe
a jejich tvrdý proudy,
který vedou přes vltavu
až do mých starých let
kde bylo ještě dobře.
jsem jen ve spárech
nespavosti
a po nocích vzdychám
nad propadlinama ve zdi
a šrámy pod kůží,
protože dokazujou ty
slabiny,
který jsme dávno zahodili
jako kus počmaranýho
papíru bez ceny.
už na to nezabírá ani kofein
a cigaretama propaluju
svý kosti,
protože plíce mi fungují
jen ve tmě
a mě už nebaví být
pro smích,
ale nezměnim se.
ani teď
ani jindy.
protože hodnota
není v těch pár kousků
zlatých cihel z druhý ruky
ale v těch
shnilejch listech,
co vzal proud,
minulej podzim v lihu
a v beznaději,
že zítřky ještě budou něco
znamenat.
//31.8.2024
