opilá krev v žilách
a pár hlubokejch vln,
který se nerýmujou
ani když fouká
a jsou stejně chaotický
asi možná tak jako
má láska k tobě.
tak jak bývala,
než jsme řekli sbohem
možná i sobě,
ale to já už si nepamatuju,
tak sorry,
všechno to špatný bylo jen
ve mně.
možná.
asi jsem zapomněla,
jak voněl sladkej oceán,
protože tam přisypali sůl
a zakázali mi psát
o těch věcech,
který už slyší jen vítr
ve svých snech
o hluboký vodě
a o nás dvou,
ale my nikdy nebyli,
takže si to asi vymyslel.
už nevím
jak to bylo
a jestli ty vlny ustanou
než přijde půlnoc
a s tím zajde náš svět,
naše strachy z hlubin povstanou
a my se začnem bát i víc
věcí
než jen toho,
že má přijít ráno
a sůl z oceánu nechutná
zrovna dobře.
upřímně,
už ani nevím,
jestli nejsi jen vymyšlená
nostalgie
a jestli hlubiny jsou
vůbec hluboký,
jestli jsou moje slova vůbec nutný
a jestli má smysl vůbec se
bez tebe obejít.
tak mi promiň,
za cokoliv.
i za to, co jsem tu řekla,
protože už to dávno vzala
voda.
už je to jedno,
ty slova.
//27.7.2024
