Výtvory mé fantazie

Princezna na útěku

Chci utéct.
Daleko, pryč.
Slyšet řeku jen tak téct.
Vidět víc než tenhle nudný kýč.

Co je v dáli?
Co v lesích číhá?
To povězte mi, pane králi.
Povinnosti princezny jsou pro mě nudná tíha.

Chci cítit se volná, svobodná.
Na co je být miláčkem lidu?
Stejně je možné, že přiletí rána bodná.
Už brzo odejdu.

Princezna je sama však bezradná,
Nikdy neviděla víc, než vidět má.
Proč jen je to tíha tak proradná?
Hlavně, že umím se chovat jak urozená dáma!

Svět za hradbou království,
Neznámý a lákavý.
Jaká tajemství v něm tkví?
Říkají, že je zlý. Je však skutečně takový?

V městě hledám přítele,
Snad tu ještě stále je.
A nenahradil už teplé postele
Za dobrodružství a potulné zloděje.

Nacházím ho v místní krčmě.
Nepije, sleduje.
Pohledem zavádí o mě.
Ruka se mi chvěje.

On zná svět za hradbou,
Lépe než kdokoliv.
Bude dobré mít ho s sebou
Ať už půjdeme kamkoliv.

Když řeknu mu svůj plán,
Nedůvěřivě si mě měří.
Snad kousek štěstí bude mi dán
A on mě v tom podpoří.

„Jdeš si udělat výlet?
Víš, že luxus paláce za hradbami mít nebudeš?
Chceš jen vidět výhled?
Jak daleko půjdeš?“

„Vím.
Půjdu než mě chytí.
Klidně poběžím.
Než mě chytí do sítí.“

„Půjdu s tebou jako tvůj ochránce,
Sama bys nevydržela a ty to víš.
Myslím, že naše cesta brzy dojde konce.
Že brzy tě začnou hledat snad tušíš.“

Svými slovy vykouzlí úsměv můj.
Potvrdím, že je mi to jasné,
Ale dodám, že půjdu stůj co stůj.
Snad je to rozhodnutí šťastné.

V noci se zbalenými věcmi,
Vyplížím se z paláce.
Spěchám do krčmy,
Kde všichni točí se v rytmu tance.

Chvíli jsem pátrala,
Kde se nachází.
Pak jsem to zahlédla,
Jak po pokoji se přechází.

„Jdeš jen, abys viděla výhled?
Pokud to bude nutné budeš bojovat?
Bude to hezký pohled?
Budeš to pak cestou zpátky poznávat?

Máš dobré oči?
Uvidíš dobře ve tmě?
Vypadají trochu jako kočičí.“
Princezno, uvidíš i tu tmu ve mně?

Poslouchala jsem jeho tichá slova.
Neznala jsem ho, tam jak jsem myslela.
Kéž mohlo by to začít znova.
A kéž bych to předtím věděla.

Plížili jsme se tmou,
Splývali jsme se stíny.
Byl sám sebou?
Ve dne býval jiný.

Lezli jsme přes hradby
A stále se smáli.
Kéž bych tak znala detaily kletby.
Třeba bychom vydrželi.

Byli jsme jen loutky,
V rukách osudu,
Jenž mívá divné choutky.
Kdybych věděla, co se má stát, neodejdu.

Za hradbami utáboříme,
I přes protesty vzala jsem si první hlídku.
Postavy temného příběhu jsme.
Proč nemůžu prožívat pohádku?

Dny plynou,
Až přijde úplněk, měsíc dorostl.
Pokračujeme cestou tajemnou.
Strach jeho vzrostl.

Nebojí se tmy ani démonů.
Nebojí se hadů ani pavouků.
Nebojí se výšek, malých prostorů ani dalších dnů.
Nebojí se ani zlodějů či daberáků.

Přesto má však jeden strach.
Který naplnil se jedinkrát.
Vše obrátilo se v prach.
Tvářil se jako by to prožil už tisíckrát.

Měsíc v úplňku na nebi zářil.
Já spala jsem, on hlídal.
Před svým strachem mě strážil.
Já jen chtěla jít dál.

Vlk s rudou srstí,
Ke stanu se blíží.
Já klepu se strachy, když cestu ke mně si klestí.
Tiše se plíží.

Jak o život ječím.
Možná mi o něj i jde.
Neuvěřitelně nahlas křičím.
Vlk ke mně přijde.

Roztřepanou rukou ho pohladím.
Nevím, co to do mně vjelo.
Prostě, že je to dobré cítím.
Život mi to zachránilo.

Vlk promění se na člověka.
Můj přítel přede mnou klečí.
Přestane se klepat má ruka.
Muž tiše brečí.

„Promiň, moc se omlouvám.
Jde o staré prokletí,
Myslel jsem, že už to ovládám,“
Slova z něj rychle vyletí.

„Omluvu přijímám,
Ale očekávám vysvětlení,
Pokud ještě někdy ti věřit mám.
Jinak to v mých silách není.“

„Zítra, myslím, že teď by ses měla prospat.“
„Nestane se to znova?“
Ze strachu musím se nejistě ptát.
„To je jen situace snová.“

Tiše pak poslouchám,
Jeho příběh.
O strážích v malé vsi se později dozvídám.
Najdou nás a jediné co nám zbývá je běh.

Rychle běžíme,
Cestou neznámou.
Za strážemi se ohlížíme.
Za chvíli už jsou přede mnou.

Táhnou mě zpátky.
Proti mé vůli.
Nebyla jsem pryč ani dva pátky.
Vidím pod hradbami nově stát naostřené kůly.

Odemknou nenápadný průchod,
K němuž jsme neměli klíč.
Všichni ve městě očekávají můj příchod.
Někde o zem bouchne míč.

Když jsme u paláce,
Odbije zvonec.
Z dáli slyším ovace.
Tady je konec.

724 slov.

Loučí se Luna Aurelia Evans, Adéla Gringer a Anna Pebbott.