Povídky: Moudrost Přírody

Děti lesa a tajná řeč

Jednoho dne si v lese hrály mláďata zvířat. Vymyslely si vlastní tajnou řeč, kterou se mezi sebou dorozumívaly, aniž by jim ostatní zvířata rozuměla.

„Baf, bif," zavolalo mládě veverky. „Bif, bof," odpovědělo mládě zajíce. A pak se bláznivě smály.

V koruně stromu seděl starý moudrý jezevec a četl si noviny z lístků. Na větvi naproti seděla stará krkavice, která nebyla ani hodná, ale také ani zlá. „Copak je to tam za hloupá mláďata," pravila krkavice. 

Ale starý jezevec byl jiného mínění: „Nejsou hloupá."

 „Neříkej mi, že jsi rozuměl tomu, co právě řekly." 

„Ale ano. Rozuměl jsem všemu. První řeklo: Dnes je ale krásně. A druhé odpovědělo: Zítra bude ještě mnohem líp."

Krkavice ohrnula zobák, ale zmlkla, protože se mláďata zase začala bavit ve své tajné řeči.

„Maraši, baraši, piforimoši," řeklo mládě lišky. „Bof," odpovědělo mládě kuny. A opět se ozval jejich bláznivý smích.

„A tomu jsi taky rozuměl?" zavolala krkavice nazlobeně na svého souseda. 

„Jistě," odpověděl jezevec s úsměvem. „První řeklo: Jak jsme rádi, že jsme na světě! A druhé mu odpovědělo: Celý svět je nádherný!"

„Ale je skutečně nádherný, ten svět?" rýpla si krkavice. 

„Baf, bif, bof," odpověděl starý jezevec s úsměvem.

Krkavice se už dál nevyptávala a mláďata pokračovala ve své hře, zatímco starý jezevec se vrátil ke svým novinám, spokojený a šťastný, že mláďata vidí krásu světa kolem sebe.