Povídky: Moudrost Přírody

Ptáček ležící na zádech

Jeden den v hustém lese, kde se vysoké stromy dotýkaly nebe, ležel malý ptáček na zádech. Své drobné nožky měl vztyčené proti obloze a vypadal velmi zaujatě. Letěl kolem jiný ptáček, větší a zvědavější, a když spatřil svého kamaráda v tak neobvyklé poloze, musel se zastavit.

„Co se s tebou stalo? Proč ležíš na zádech s nožkami vztyčenými k nebi?" zeptal se větší ptáček, jeho hlásek zněl zvědavě, ale i trochu pobaveně.

Ležící ptáček, aniž by se otočil, vážně odpověděl: „Nesu na svých nohou oblohu. Kdybych je stáhl, obloha by se zřítila a všechno by se zničilo."

Větší ptáček se zarazil, a i když si myslel, že to zní trochu směšně, nechtěl svého malého přítele rozrušit. Přiletěl blíže a řekl: „Ale to je velice důležitý úkol. Jak dlouho už takhle ležíš?"

„Celé hodiny," odpověděl menší ptáček, který byl nyní ještě více přesvědčený o své důležitosti. „Musím držet oblohu, aby se nezřítila na celý svět."

Větší ptáček chvíli přemýšlel. „A jak víš, že obloha opravdu potřebuje tvou pomoc? Vždyť je tak obrovská a ty jsi tak maličký."

Malý ptáček se chystal něco odpovědět, když se náhle z větve blízkého dubu oddělil suchý list. List tiše a pomalu padal k zemi, houpaje se sem a tam, až nakonec lehce dopadl na lesní půdu. Ležící ptáček to zaslechl a jeho srdíčko se roztřáslo strachem. Bleskurychle vyskočil na nohy, roztáhl křídla a letěl pryč tak rychle, jak jen mohl, jeho nožky už oblohu nepodpíraly.

Větší ptáček zůstal stát na místě a díval se za mizejícím přítelem. Obloha však zůstala na svém místě, modrá a klidná, beze změny.

Není na nás nést tíhu celého světa nebo se cítit zodpovědní za věci, které nemůžeme ovlivnit. I když můžeme být malí, naše hodnota není měřena tím, co si myslíme, že musíme zachránit, ale tím, jaký přínos máme pro svět kolem nás. Někdy je důležitější věřit v pevnost světa a soustředit se na to, co skutečně můžeme ovlivnit, než se snažit zvládat všechno sami.