Povídky: Moudrost Přírody

Brána do ráje a pekla

V lesích, kde se dny líně přelévaly mezi stíny a světlem, žil hrdý a odvážný Vlk. Jednoho dne se rozhodl navštívit starou Sovu, který byl mezi zvířaty známý svou moudrostí. Vlk, s hrudí vypjatou a hlavou vztyčenou, přistoupil ke starci a s neklidem v hlasu zavrčel:
„Sovo, slyšel jsem mnoho příběhů o ráji a peklu, ale co je na tom pravdy? Existuje skutečně nějaký ráj pro zvířata, nebo je to jen báchorka pro slabé? Po smrti se přece rozpadneme v prach. Tak mi to vyjasni a přestaň zdržovat."

Sova se na Vlka zadívala svým ostrým pohledem a místo odpovědi se ho posměšně zeptala:
„Ty? Ty chceš moudrost? Jsi jen pošetilý rváč, co se honí za vlastní pýchou! Oháníš se svými zuby a drápy, jako bys s nimi snad mohl něco dokázat. Tvůj hněv tě zaslepuje, a přitom ani nechápeš, co to znamená být skutečně silný."

Vlkovi stoupla krev do hlavy. Nikdy nezažil takovou neúctu, zvlášť od staré Sovy, která byla proslulá svou moudrostí. Jeho hrdost byla uražená, oči mu zrudly vztekem a v hněvu se rozmáchl tlapou s ostrými drápy směrem k Sovině krku.

Jenže Sova lehce mávla křídlem a odrazila útok. S klidným a pevným hlasem řekla:
„Vlku, co je po smrti, to neví nikdo z nás. Ale právě ses ocitl u brány pekla."

V ten okamžik Vlk pochopil. Najednou si uvědomil, co by se stalo, kdyby ve svém hněvu Sovu zabil. Jeho vztek se rozplynul jako mlha nad lesem, a místo toho jeho srdce zaplnila hanba. Pomalu sklonil hlavu a pokorně před Sovou ulehl.

„Odpusť mi, Soví Moudrosti," zašeptal Vlk. „Nechápal jsem, co jsem činil. Děkuji ti, že jsi mě zastavila, než jsem spáchal něco hrozného."

Sova se na něj dobrotivě usmála a s přátelským pohledem odpověděla:
„Co je po smrti, to neví nikdo. Ale právě jsi otevřel bránu do ráje."

Skutečná síla nespočívá v drápech ani zubech, ale v ovládnutí vlastního hněvu. Kdo dokáže zkrotit svůj vztek, otevře si cestu k vnitřnímu míru. Vražedná zuřivost je bránou do pekla, ale odpuštění a pokora vedou k ráji.