Povídky: Moudrost Přírody

Zkouška soucitu

Kdysi dávno, v hlubokém lese, který byl ukrytý před zraky všech lidí, žil starý Moudrý Vlk. Byl to uznávaný učitel mezi zvířaty a mnozí tvorové k němu přicházeli hledat moudrost a radu. Jeho žáky byli mladí vlci, ale i lišky, králíci a další obyvatelé lesa, kteří se chtěli naučit rozumět tajemstvím přírody.

Jednoho dne k Vlkovi přišel obyčejný Jezevec. "Slyšel jsem, Mistře, že znáš tajemství, jak najít svůj pravý směr v životě. Jenže já jsem obyčejné zvíře. Nemohu se uzavřít do nor a meditovat jako sovy, ani zpívat chvalozpěvy na měsíc jako mladí vlci. Žiju v lese, ale pořád musím pobíhat, hrabat a shánět si potravu. Řekni mi, je nějaká naděje i pro zvířata, jako jsem já?"

Starý Vlk se zamyslel. "Nu, nějaká možnost by tu byla, ale je velmi nebezpečná. Když se ti to podaří, budeš hned na správné cestě. Když neuspěješ, můžeš přijít o svůj život."

Jezevcem projela vlna strachu. Neměl žádnou chuť ztratit život kvůli hledání smyslu, ale přesto tušil, že by tuhle šanci už nikdy nedostal. Zhluboka se nadechl, srovnal své srdce a přikývl.

Vlk přivolal mladého Zajíčka, který zrovna podřimoval na kraji lesa, a mezi ně postavil dřevěnou desku s vyřezávanými figurkami. "Vy dva," řekl přísně, "si teď zahrajete šachy. Kdo prohraje, toho ztratíme — a vítěz pozná svou cestu. Nuže, začněte!"

Jezevcovy tlapky se roztřásly, když po prvních tazích zjistil, že Zajíček je mnohem obratnější, než se zdálo. Jeho tahy byly rychlé a promyšlené, a Jezevec se musel plně soustředit, aby neudělal osudnou chybu. Partie trvala dlouho. Slunce klesalo k západu a les začal měknout do tmy.

Jak se hra vyvíjela, Jezevcovi se začalo dařit lépe. Nakonec přišel okamžik, kdy se mu zatajil dech: příštím tahem mohl Zajíčka zahnat do kouta a zajistit si vítězství. Ale pak mu na mysl přišla nečekaná myšlenka: "Proč by měl ten mladý a nezkušený Zajíček ztratit svůj život? Je přece tak mladý a má před sebou mnoho let... Jen kvůli tomu, že já jsem chtěl najít směr?"

V poslední vteřině zaváhal a místo neomylného tahu udělal úmyslně slabý tah. V té chvíli se starý Vlk zvedl, jeho oči zářily v měsíčním světle a hlasem, který se nesl celým lesem, pronesl: "Dost! Hra končí!"

"Jezevče," řekl měkce, "našel jsi odvahu riskovat svůj život — bez ní se žádný tvor na cestu moudrosti nevydá. Našel jsi sílu soustředit se tak, jako by šlo o život — bez této schopnosti se na své cestě nikdo neudrží. A konečně, našel jsi v sobě soucit, který pro tebe byl dražší než vlastní výhra — a bez soucitu zabloudí každý, kdo hledá moudrost."

Starý Vlk se usmál. "Jsi na správné cestě, příteli. Nezapomínej na odvahu, soustředění a soucit, a kamkoli půjdeš, nalezneš svůj pravý směr."

Jezevec sklonil hlavu, plný nového poznání. Od té doby kráčel lesem s očima jasnýma a srdcem pokojným. A každý, kdo ho potkal, vyprávěl, že ačkoliv byl jen obyčejným jezevcem, nesl v sobě moudrost, jakou se nemůže pyšnit ani mnoho velkých zvířat.