Žijící Smrt /Living Death/

1. Smrt/Lucas

„Ooo, kurva!" Zakřičím, když dopadnu na tvrdou zem. Kurevsky to bolí! Do hajzlu! Jak může takhle šíleně bolet hlava? Záda? A prostě celý tělo? Jak musí teda asi bolet, když vás někdo postřelí?!?! Nebo jsem jen takovej slaboch?!?! Kurva! Nemůžu to vzdát v první minutě! Ale vážně to bolí! Do prdele!

Pokouším se vstát, ale moc mi to nejde. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Zkouším se podívat, kam mě ten zmetek poslal, ale hustě sněží a já, do háje, nic pořádně nevidím. Nic krom toho bílýho prašivýho sněhu, který kontrastuje s tmavou nocí. Bolí mě z toho oči a je mi zle ještě víc než před okamžikem.

Oukej, tohle zvládneš. Prostě si sednu a budu chvíli dýchat. Ležet a sedět ve sněhu je stejně na nic, je mi jen ještě větší zima a jsem celej promočenej. Ta košile a kalhoty nejsou zrovna ideální do tohohle počasí. To mi nemohl dát aspoň něco pořádného na sebe? No, pořád lepší, než abych byl nahej.

Nasraně vstávám a tentokrát se mi před očima objeví černé těčky, je jich víc a víc, zvětšují se a najednou nevidím a necítím nic.

Probudím se v sanitce, kde mě zasypou miliardou otázek a informacemi o tom, jaká vyšetření mě čekají v nemocnici. Posílají mě tam od čerta k ďáblu, aby zkontrolovali můj stav. Nejsem schopný jim říct ani své jméno, bydliště, co jsem dělal na místě, kde mě našli a jak dlouho jsem tam ležel. Všechno vnímám jen matně, je mi pořád blbě a jsem totálně vyčerpanej. Jediná věc, kterou cítím a na kterou se dokážu soustředit, je ta šílená bolest hlavy.

Po tomhle kolotoči odpadnu do nějaké matrace pod sebou a prospím celý den. Matně si vybavuji jen to, že mi říkali něco o přeložení na oddělení, a ať sám nikam nechodím a zazvoním si na sestru, kdybych něco potřeboval. Všechno vnímám jen z dálky a vlastně ani nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost.

Když se konečně probudím, je všude kolem mě tma. Zmateně koukám okolo, abych zjistil, kde to jsem. Dojde mi, že jsem v suchu, teple a hlava už mě skoro nebolí.

Konečně mi začíná spínat i mozek a moje oči si pomalu zvykají na tmu kolem mě.

No jasně, nemocnice! Přeci jen mě někdo našel a já jsem přežil! Šance, že se vyhnu opravdovému trestu, se zvyšují!

Jakému trestu? Ten skutečný ďábel, vydávající se za všechno dobro světa, svým božským prstem dopsal do sázky dodatek. Nesmím to zde po celou dobu sázky vzdát a nesmím zemřít. Prostě musím být člověkem celých třicet dní, děj se, co děj.

Zní to jednoduše, ale já doteď mohl téměř vše. Čtení myšlenek a nesmrtelnost jsou celkem znatelné výhody k přežití, zároveň to znamená, že můj pud sebezáchovy stojí totálně za hovno. Taky musím pravidelně jíst a pít, a to stojí peníze. Snad mám alespoň i nějakou identitu a prachy do začátku, co bráško?

Zkouším se posadit, hlava už se mi netočí a cítím se nečekaně dobře. Najdu vypínač a rozsvítím. Jdu prohledat všechny kapsy, které na mém oblečení byly, ale nic v nich není. Zkusím tedy noční stolek.

Bingo! Je tam peněženka. 5x dolar, 5x 5dolarů, 5x10 doláčů... celkem 1500 dolarů, jako na začátku Monopoly. Moc vtipný, Ele. Ale lepší než nic. A teď doklady. Jo! Alespoň mám svou skutečnou pozemskou podobu a jmenuju se Lucas Oliver Serway. Teď ještě zjistit, co je za datum a budu si moct spočítat, jak dlouho jsem tady ležel.

Fajn, to nejnutnější vím, teď se dám do kupy a vyrazím vydělávat, ať si zbytek lidských dní můžu užít jako na luxusní dovolené.

Dám si sprchu a v zrcadle zkontroluji, jestli opravdu vypadám jako na dokladech. Od Ela můžu čekat cokoli.