Žijící Smrt /Living Death/

32. Thea

Moje poslední dva dny volna prosvištěly rychlostí blesku. Strávila jsem je s Lucasem a bylo to úžasný. Díky němu se přestávám bát žít. Když jsem s ním, zapomenu vnímat čas. Konečně se budím s pocitem, že se těším, co další den přinese. Dává mi chuť a sílu do života. Navíc mi to přijde až neuvěřitelně jednoduchý a přirozený být s ním. Vůbec s ním nejednám v rukavičkách a ani on se mnou, nehrajeme spolu tu hru o to „zalíbit se" jeden druhému a je to tak osvobozující změna. Proto mi asi nepřijde čas jako správná jednotka k měření kvality našeho vztahu, už teď mi přijde, že ho znám víc než většinu lidí z mého okolí. Když do sebe 2 puzzlíky zapadají, jde to prostě samo a hladce. Díky němu se hojím.

Dneska se na mě všichni v práci dívají jako kdybych se asi už dočista zbláznila. Asi nečekali, že se vrátím s úsměvem a dobrou náladou. Nikdo z nich nezná mé staré já. Nikdy mě neslyšeli, jak si broukám, když připravuji léky, že vtipkuji nejen s pacienty, ale i s personálem. Můj optimismus je dneska vyloženě nakažlivý a za chvíli se všechny smějeme a děláme blbosti při každé možné příležitosti. Pacienti se k nám přidávají a je to asi nejlepší šichta, kterou jsem tady zažila.

S dobrou náladou odcházím z práce a ani se nemusím rozhlížet po parkovišti, Uruse a o něj opřeného Lucase hned ho vidím. I v té tmě a černém oblečení dokáže tak nějak vyčnívat. Rozzářím se ještě víc a zamířím za ním. Nečeká a jde mi naproti, vrhnu se mu do náruče a on mě pevně chytí. Moje kotva, můj pevný bod v rozbouřeném moři. Jeho teplo a vůně, bylo to jediné, co dnešku chybělo k dokonalosti. Hladově se vhrnu na jeho rty a užívám si každou vteřinu.

Když se dostatečně přivítáme, Lucas se na mě podezřele usměje. Má něco za lubem, v očích mu podivně jiskří.

„Něco jsem pro tebe připravil." Řekne a odtáhne mě do auta. Celou cestu se jen zvláštně usmívá. Snažím se z něj vymámit, kam jedeme, ale nenechá se a s každým mým pokusem se usmívá víc.

Když zastaví u hotelu jsem maličko překvapená, čekala jsem, že mě chce někam vzít. Ale když otevře dveře od svého pokoje, udělá mi znovu radost. Hraje relaxační hudba a je tam připravené masážní lehátko, olejíčky a ručníky. On vážně nemůže být skutečný. Kdy se z tohohle snu vzbudím? Přichystat mi masáž po prvním dnu v práci je prostě tak pozorný! Otočím se a chci mu poděkovat, ale už je nahý a jde k lehátku. To jako vážně?

„Něco mi dlužíš" usměje se na mě šibalsky a lehne si na lehátko. „Všechno potřebné máš tady." Rukou pokyne k olejíčkům a ručníkům.

„Byla jsem 12hodin v práci." Odpovím mu a snažím se hrát na city.

„To zvládneš." Ozve se tlumeně, má totiž už hlavu i v té díře a čeká. Chce se smát, stejně jako já. Dojdu k němu, natřu ho olejem a přemýšlím, jak ho za tohle vytrestám.

„Myslela jsem, že budeme dělat jiný věci." Řeknu a přejedu mu rukou od krku až pod zadek.

„Zlato, viděl jsem tě, jak jsi dneska ráno vstávala a slyšel jsem tě klít z koupelny až do ložnice." Odpoví mi pobaveně a já jsem ráda, že nevidí, jak jsem červená až na zadku. Má pravdu. Celé dva dny jsme strávili milováním. Spíš teda šukáním. Dělali jsme to všude a každou chvíli. Nevytáhli jsme paty z jeho apartmánu. Dneska ráno jsem nemohla dát nohy skoro k sobě, jak dostala holka dole zabrat. Sice už je to o dost lepší než ráno, ale stejně potřebuji ještě pár hodin klidu. I když mi to moc neulehčuje, když tu leží přede mnou nahý. S každým pohybem se mu rýsují svaly na zádech a ještě se ho mám dotýkat a masírovat ho. Je zákeřnej.

„Nejsi v tom sama, taky potřebuju doplnit šťávy." Řekne pobaveně a já jsem ráda, že je na tom stejně.

Dodělám mu masáž a on mi to pak oplatí, přeci jen není takovej zmetek. Pak se společně vysprchujeme a usadíme se na pohovce. Lucas otevře láhev vína a pro každého nalije sklenku a já mezitím pustím Supernatural. Zrovna dokoukávám 5. sérii, kde Sam a Dean získávají prsteny od 4 jezdců apokalypsy a chybí jim už jen ten od Smrti. Hrozně mě tahle část baví. Lucas si mě přitáhne k sobě a hladí mě ve vlasech a na zádech. Mlčky sledujeme dění v seriálu, já to přímo hltám. Tenhle díl je prostě nálož.

„Věříš na něco takového?" zeptá se mě Lucas s mírným úsměvem, ale když se na něj podívám, jeho pohled je vážný.

„Nevím, jestli přímo na tohle. Ale určitě je něco, co naše oči nevidí a něco víc, ať už je to cokoli." Odpovím mu upřímně.

„Jak může zdravotník na něco takového věřit?" zeptá se pobaveně, ale v jeho očích nejsou ani stopy pobavení.

„Právě proto, že jsem zdravotník." Odpovím a směju se. „Hodněkrát jsme zažili něco podivného, obzvlášť, když někdo umíral, nebo zemřel." Zamyslím se.

„Jako co třeba?" zeptá se mě Lucas se zájmem.

„Je toho spousty, na spočítání všech těhle zážitků by mi nestačily všechny prsty." Odpovím a vzpomínám. „Nejčastěji je to blikající světlo, často nám umírající říkají, že vidí, jak někdo chodí kolem a občas se samy od sebe rozezní zvonky."

„Páni, to zní děsivě."

„Je to děsivý, ale v tu chvíli mám většinou jiné starosti, třeba se pokusit to ještě zvrátit." Odpovím mu s úsměvem.

„Jakto, že o tom dokážeš mluvit takhle jednoduše?"

„Abych v mojí práci mohla normálně fungovat a nevyhořet, musela jsem se smířit i s tím, že každého nejde zachránit a abych se sebou dokázala žít a podívat se na sebe do zrcadla, musím vždy udělat maximum pro záchranu. Bez toho tu práci dělat prostě nejde. Proto jsme někdy pro ostatní podivíni, někdy až bezcitní. Ale my si prostě nemůžeme dovolit zapínat emoce v těchto tíživých situacích, nebo alespoň ne naplno. Někdy to nejde, ale kdybychom to neuměli, semlelo by nás to během prvních měsíců v práci." Dokončím svůj monolog a prohlížím si Lucase a čekám na jeho reakci. Dívá se mi do očí a nic neříká.

„Vážně mi chceš tvrdit, že když ti pacient řekne, že kolem tebe někdo chodí, tak nemáš ani trochu strach?" Zeptá se mě a tentokrát se jeho oči usmívají stejně jako jeho rty.

„Vážně se ptáš? Samozřejmě, že mám strach, mám chuť okamžitě utéct z toho pokoje, ale dokud nevidím nikoho podobného čtvrtému jezdci apokalypsy, tak se dokážu ovládnout." Směju se a Lucas se ke mně přidává, směje se nahlas a já si ten zvuk užívám. Mám ráda, když ho dokážu rozesmát.

„Myslíš, že takhle vypadá Smrt?" Zeptá se pobaveně.

„Kdybych to věděla, tak bych tady s tebou asi už neseděla." Lucas se směje dál a já jsem ráda, že se mnou dokáže vtipkovat zrovna na tohle téma, to je taková zvrácenost hlavně nás zdravotníků.

„Ty bys dokázala učarovat i Smrt." Zašeptá mi do ucha a tentokrát jsem to já, kdo se směje.

„Pojď radši koukat dál." Odpovím mu, pustím další díl a přitulím se k němu.