Žijící Smrt /Living Death/

47. Thea

Ranní pohled do zrcadla nebyl žádná sláva. Oči jsem měla opuchlé, rty popraskané a nos načervenalý, nohy jsem měla jako z olova a každý krok byl pro mě náročný. Šla jsem se osprchovat a připravit na cestu.

Loučení s rodinou bylo náročné, ale povedlo se mi vyváznout bez slzavého údolí a jen s knedlíkem v krku. V letadle na mě dolehla nervozita z neznáma, do kterého se chystám a z letu samotného.

Po ubytování v jedné z ikonických chatek nad hladinou moře, kterou Maledivy nabízejí, jsem šla objevovat okolí. Milovala jsem, jak tady voněl vzduch, slunce mě pálilo do kůže a okolí bylo tak nádherné, že jste si připadali jako na jiné planetě. Kdybych tu jen dokázala být za lepších okolností.

Když se začalo stmívat, zastavil u mé chaty menší motorový člun. Byla jsem nervózní, srdce mi bušilo, potily se mi dlaně, slzy jsem držela na krajíčku, ale sebrala jsem připravený batoh a vydala se do člunu.

Odpoledne jsem potkala onu starší dámu, u které mi Lucas koupil kabbalah náramek, poznala mě a já ji také. Doprovázel ji její syn, který nám dělal překladače. Hned pronesla, že mě tíží bolest a ptala se, kde je Lucas, řekla jsem jí, co se stalo a co zde chci udělat, než se přesunu někam jinam.

A tak tu sedím v člunu s jejím synem, který mě veze dál od břehu a blíž k měsíci, který zrovna začíná fázi dorůstání. Když jsme dostatečně daleko zastaví a vypne motor, je slyšet jen šum oceánu a tříštění malých vln o náš člun.

Je to tady. Je čas dát mu sbohem. Zhluboka jsem se nadechla a třesoucíma se rukama vytáhla malou dřevěnou urnu z batohu. V člunu jsem měla připravenou upletenou misku ze sušených palmových listů, položenou na 4 klacíkách, svázaných do tvaru čtverce tak, aby misce dělaly podstavec. Do misky jsem nasypala popel, navrch dala kokosová vlákna a několik dřevěných třísek a doprostřed jsem umístila malou svíčku. Ali mi podal zapalovač, abych zapálila svíčku, chvíli jsem ji nechala hořet a když od ní začaly chytat kokosová vlákna, celé jsem to položila do vody a nechala vlny, ať jeho popel odnesou. Dívala jsem se, jak se z malého plamínku stává větší a jak se postupně vzdaluje od nás. Byla už tma a nebýt malých vln v oceánu, nebylo by ani poznat, kde končí voda a začíná obloha. Asi jsem morbidní, ale vytáhla jsem z kapsy mobil a vyfotila jsem si to.

Sledovala jsem plamen, který na chvíli nabral na intenzitě, ale během pár vteřin ho pohltil oceán. Najednou tam nezbylo nic než tma, kterou zdobily zářící hvězdy. To bylo naposledy, kdy jsem se nechala zcela pohltit bolestí nad ztrátou Lucase.

Dva dny jsem strávila především kolem své chaty. Měla jsem z ní přístup přímo do moře a na terásce jsem se opalovala. Snažila jsem se nemyslet a pokoušela jsem se meditovat. Chtěla jsem pro sebe nový start, přijmout to, co se stalo a začít se naučit s tou bolestí žít, a ne se v ní topit. Neříkám, že to šlo perfektně, ale ani jednou za ony dva dny jsem neměla ten úzkostný stav a neuronila jsem ani jednu slzu.

Třetí den jsem se vydala na procházky po okolí, hodně jsem fotila a soustředila jsem se na přírodu a její krásy, kterých zde bylo dostatek.

Večer jsem ležela v posteli a procházela jsem si fotky z uplynulých 3 dnů a chtěla jsem se o ně podělit se světem. Založila jsem si nový instagramový profil a jako první jsem přidala fotku, kde jsem se loučila s Lucasem a okomentovala jsem ji slovy: Meet you where the sky touches the ocean, přidala jsem několik srdceryvných hashtagů a usnula jsem ještě s mobilem v ruce.

Probudila jsem se až v poledne, spala jsem skoro 11 hodin v kuse. Moje tělo už prostě odpadlo, potřebovalo si odpočinout a můj malý rituál na rozloučenou, mi přinesl trochu pokoje na duši.