Žijící Smrt /Living Death/

39. Thea

Zaparkujeme vedle sebe a Lucas vystoupí z auta se širokým úsměvem na tváři. Přiběhne ke mně, chytí mě a zvedne mě do vzduchu.

„Blázne!" zakřičím se smíchem a Lucas se taky jen směje.

„Jsem šťastnej." Odpoví, postaví mě na zem a vášnivě mě začne líbat. „Promiň, že jsem se neozval, doufal jsem, že tě ještě stihnu doma." Vychrlí a dál mě líbá.

„Neseš dobré zprávy?" zeptám se udýchaně a pokračuji v polibcích. Lucas mě chytí za tváře a opře si čelo o mé. Dýcháme zrychleně, jako kdybychom doběhli maraton.

„Snad ano, já mám obrovskou radost." Odpoví mi.

„A hodláš mi konečně říct, o co jde?" zeptám se a směju se.

„Ne, ale hodlám ti to ukázat. Hned zítra." Odpoví a opět mě začne líbat. Uslyším v povzdálí kroky a podívám se, kdo to je. Je to Dr. Roberts, akorát přijíždí do práce. Propichuje mě pohledem, ale když dorazí blíž usměje se na nás a pozdraví nás. Odpovím mu a otočím se zpátky na Lucase, který se dál dívá za doktorem a pak se otočí na mě prohlédne si mě.

„Spala jsi?" zeptá se mě, asi ty moje pytle pod očima nejdou přehlédnout.

„Moc ne, byla jsem za Stellou, dělá mi starosti." Odpovím mu.

„Vymyslíme, jak jí pomoct překonat tohle období." Odpoví mi a já mám radost, že je tu zase pro mě.

„Děkuju." Odpovím mu a podívám se na hodinky. „Budu muset jít." Řeknu, ale ani se nehnu, Lucas se nad tím pousměje.

„Jsem rád, že jsem tě stihl alespoň tady." Řekne a pohladí mě po tváři.

„Já taky, a ještě víc se těším na zítra." Odpovím mu.

„Jen mi slib jednu věc." Řekne Lucas a přivine mě k sobě. „Ráno se pořádně vyspi, ať máš sílu na všechno, co pro tebe chystám." Zašeptá mi do vlasů a přejede mi rukama po bocích a mírně mě zmáčkne na hýždích. Jak mám po tomhle asi v klidu spát?

„Budu se snažit." Odpovím. Naposledy se dlouze políbíme a já odcházím do práce.

V práci to utíká rychle, ale kolem 2. hodiny ráno je až příšerný klid. Začne se na mě projevovat, že jsem skoro nespala a padá na mě únava. Mám všechno hotové a nezbývá než čekat, než se něco bude dít. Položím ruce na stůl a opřu si o ně hlavu.

„Nechcete přinést polštář a deku, sestři?" Ozve se ze dveří hlas doktora Robertse. Podívám se na něj a vidím, že mu cukají koutky.

„Nespím, pane doktore." Zahlásím mu rozespale. S pozdviženým obočím si mě prohlíží. „Vážně nespím, jen jsem unavená." Odpovím mu a tentokrát už se na mě zase usmívá.

„Vždyť jste měla několik dní volno, to máte mít spoustu energie." Odpoví s úsměvem. Hlavou mi proletí všechny ty divočiny, co jsme stihli s Lucasem provádět na Maledivách a na chvíli se tím ztratím ve své hlavě. „Chápu, asi vás zaměstnával nový přítel." Zazubí se na mě doktor a já mám pocit, že mi samým studem hoří obličej. Kolik mi je, že se červenám u takových věcí?

„Jo, měli jsme napilno." Odpovím nakonec s úsměvem.

„Byl mi nějaký povědomý, je to možné?" zeptá se mě.

„Ano, o Vánocích tu pár dní ležel, našli ho podchlazeného na tom poli." Odpovím mu.

„Vzpomínám si, sice jsem zvyklý na všelijaké příjmy, ale on zůstává záhadou." Řekne pobaveně doktor. „říkal vám, co na tom poli dělal?" směje se.

„Víte, že mě ani nenapadlo se ho zeptat? Zítra to zjistím." Odpovím.

Doktor se mě dál ptá a já mu vyprávím o tom, jak jsme se poznali. Všechny detaily mu neříkám, ani kde jsme teď byli, do toho mu nic moc není. Čas od času se tu zastaví a povídá si s námi, ale takhle dopodrobna se mě nikdy na nic nevyptával a já nechci překračovat hranici našeho profesionálního vztahu. Je dobré mít mezi doktory několik dobrých známých, ale tam to končí. Nikdy nevíte, co o vás, kdo bude roznášet a v kolektivu zdravotníků a mnoha žen se nehezké drby šíří jako mor.

Službu mám konečně za sebou, vypadám jako z castingu n Živí mrtví a rozhodně se tak i cítím. Nemůžu se dočkat, až se doma zachumlám do peřiny a po probuzení se uvidím s Lucasem. Na verandě na mě opět čeká rudá růže a je u ní vzkaz, že v 17hod mě vyzvedne a těší se na mě.

Vzbudí mě vyzvánění mobilu, že by už bylo 17hod a Lucas už byl tady? Přece jsem neprospala celý den? Rychle se podívám na mobil a je teprve chvilku před 16 hod. a volá mi doktor Roberts. Zapomněla jsem něco udělat v práci? Přijmu hovor.

„Theo?" zazní doktorův hlas v mobilu.

„Ano? Stalo se něco?" zeptám se.

„Přijeďte na emergency, budeme vás tu potřebovat." Informuje mě doktor vážným hlasem.

„Co se stalo? Nějaká hromadná nehoda?" zeptám se a rychle se přitom oblékám do pracovního oblečení.

„Vezou sem Stellu Jonasovou. Přijeďte co nejrychleji." Odpoví a ukončuje hovor. Mám pocit, že se zastavil svět, ale rozhodně ne v tom dobrém. Strachem se mi sevře žaludek. Cestou po domě sbírám všechny potřebné věci a běžím k autu. Snažím se dovolat Lucasovi, ale nezvedá to, tak mu nahraju hlasovou zprávu s tím, že mě najde v nemocnici.

Když v rekordním čase dorazím ke vstupu na emergency, akorát u ní zastavuje sanitka bez zapnutých majáků a vysouvají z ní nosítka s tělem překrytým černou plachtou. Co se sakra stalo? Doběhnu blíž a jak nosítko lehce narazí o chodník zpod plachty vyklouzne mužská ruka s červeným kabbalah náramkem a mně velice známým tetováním. Dokázala bych přesně popsat každou čárku inkoustu na jeho těle. Mám ho celého vtisklého do paměti. To není možné, prostě to nemůže být pravda. Vrhnu se k nosítku, odkryju plachtu a můj svět se nerozpadá, drtí se na prach a nezůstane po něm jediný pevný bod, kterého bych se dokázala chytit.