Žijící Smrt /Living Death/

11. Thea

Probouzím se a připadám si jak po víkendovém flámu. Vybaví se mi, co se stalo v noci a okamžitě si sedám. V posteli jsem jen já, po Lucasovi ani památky. Kdyby jím nebyly načichlé peřiny přemýšlela bych, jestli to všechno nebyl jen bláznivý sen.

Prospala jsem den a půl a je to horší, než kdybych nespala vůbec. Ale psychicky se cítím o něco líp. Dostala jsem ze sebe kus té bolesti a vím, že takhle je Nat už líp. Několikrát jsme se bavily, že zůstat v takovém stavu je prokletí. Nemůže odpočívat ani duše ani blízcí, kteří se jen dennodenně trápí pohledem na své milované a postupně se utápí v plané naději. Všechno tohle vím, ale přeci jen, když se to týká přímo vás, tak to nejde prožívat tak racionálně. Prostě to bolí. Moc to bolí.

Dolehne na mě samota, tak se radši zvedám z postele a mířím do koupelny. Pustím Spotify a jdu do sprchy. Přemýšlím o tom, že nemám tušení, kde mi Lucas nechal klíče od domu, nemám na něho ani kontakt. Skvělá situace. Je to srab, že zdrhnul. Ale třeba nechal nějaký vzkaz dole. Při té myšlence zrychlím tempo mě ranní hygieny. Poté si obléknu legíny k nim tílko a crop mikinu a mířím po schodech dolů.

Cítím vůni jídla. Co to? Sejdu ze schodů a vidím Lucase jak prostírá stůl. Zaseknu se na místě a užívám si, co vidím. Na tenhle pohled bych si dokázala rychle zvyknout. Košili má pomuchlanou ze včera, ale jinak vypadá zase jako z billboardu. K němu byla příroda hodně štědrá. Prosím, ať to není kretén.

„Snídaně je hotová" Otočí se a usměje se na mě jedním koutkem a trochu poodhalí zuby a já se na místě málem rozpustím. Připadám si jak hormonálně nestabilní čtrnáctka na koncertu svojí oblíbený hvězdy.

„Netvař se tak překvapeně a pojď se najíst, než to vystydne. Otázky až po jídle, ráno mě probralo kručení tvého žaludku." Zavelí a dál se na mě usmívá. Nemám potřebu ani protestovat, vážně padám hlady a tajně doufám, že to o tom žaludku byl jen vtip. Nemůžu uvěřit, že si dal se vším tu práci. Tohle pro mě ještě žádný chlap neudělal. Myslela jsem, že tyhle typy už vymřely. Vypadá to, že Lucas je nějaká žijící fosílie.

„Děkuju, ale to jsi nemusel." Řeknu upřímně.

„Musel, vždycky dodržím své slovo." Řekne a dívá se mi přímo do očí.

„To se uvidí." Mrknu na něj a vrhnu se na jídlo, než vytrávím sama sebe, ještě že udělal takovou hromadu toustů.

„Je to výborný." Zahuhlám ještě s plnou pusou. Vážně je to vynikající. Jen se na mě usměje a sám pokračuje v jídle. Musím být okouzlující, takhle s plnou puso. Otevírám pusu, abych se zeptala, jestli není kuchař, ale promluví on.

„Otázky až po jídle, nechci tě mít na svědomí." Směje se, trochu se začervenám, musím vypadat, jak kdybych rok nejedla, ale já mám prostě dobrý jídlo ráda.

Ochutnám čaj a hned poznám, že je tam i med. Miluju tuhle kombinaci. Podívám se jeho směrem a přemýšlím, jestli může být skutečný, nebo jestli umí číst myšlenky.

Dojídá dřív než já a celou dobu sleduje každý můj pohyb. Nedokážu už takhle jíst v klidu, ale spráskala jsem toho ažaž. Zvednu se, abych sklidila vše ze stolu a on mi jde sám od sebe pomoct.

„To nemusíš, stačí, že jsi tohle všechno připravil."

„Když ti pomůžu, bude to dřív hotový a můžeš na mě spustit lavinu otázek." Zasměju se, přijde mi, že do mě vidí.

„To je pravda, jen se snažím být slušná." Společně se zasmějeme, vše sklidíme a nandáme do myčky.

Ani se neptá a rovnou se uvelebí na gauči. Má takovou osobnost, že si tu přijdu já jako návštěva. Poplácá místo vedle sebe, abych se taky posadila. Zvednu na něj obočí a on se jen provokativně směje. Sednu si na druhý konec gauče a taky se tam hezky uvelebím.

„Tak spusť." Řekne a vpije se do mě těma svýma magickýma očima.

„Jak jsi mě dostal do postele?" zeptám se bez přemýšlení, vzápětí mi dochází, jak to vyznělo. Moje otázka ho rozesměje.

„Zeptal jsem se a ty jsi nic nenamítala." Hodím po něm polštář a oba se smějeme, jako 2 blázni.

„Dobře, řeknu ti, jak to probíhalo. Sotva jsi dosedla ke mně do auta, hned jsi usnula. Stačila jsi říct jen adresu a své jméno. Dojel jsem před tvůj dům, z rukou ti vyndal klíče a šel zkoušet svoje štěstí k zámku. Někdy mi musíš vysvětlit proč člověk s jedním zámkem potřebuje TOLIK klíčů." Podívá se na mě provokativně.

„Pokračuj, nebo tě s nima zmrzačím." Směju se na něho.

„Pak už chápu, proč jich máš tolik... Takže jsem se konečně dostal do domu, došel pro tebe do auta, vzal tě do náručí a když jsem našel ložnici, tak jsem tě uložil. To je vše."

„To rozhodně není vše! Nevysvětluje to důvod, proč jsi v mé posteli byl i ty!" Doteď jsme se celou dobu bavili s humorem. Ale najednou úplně zvážněl a podíval se mi do očí.

„Prostě se mi nechtělo odejít, původně jsem si chtěl ustlat na gauči, ale už se mi nepovedlo sem dojít." Pousměje se. „Byl jsem taky příšerně unavenej, nespal jsem celou noc." Nejspíš mluví pravdu, čekal až skončím v práci.

„Proč jsi na mě čekal po práci?" Chvíli mu trvá najít správná slova.

„To už je těžší otázka. Jen tě ještě chci varovat. Někdy bývám až brutálně upřímný. Hodně lidí si myslí, že to je to, co chtějí slyšet, ale nakonec se stává, že to neunesou. Ale já se v tomhle nezměním, jsem už prostě takový." Zase mě propaluje pohledem.

„To je v pořádku, znám to. To je jeden z důvodů, proč kolem sebe v životě nemám mnoho lidí." Odpovím mu, kývne ve znamení, že to chápe a pokračuje.

„Když jsem tě viděl klečet na té podlaze totálně roztříštěnou, nedokázal jsem prostě odejít a nechat tě v té bolesti." Vhrknou mi slzy do očí. A okamžitě uhýbám jeho pohledu. Přede mnou se ten večer zjevil „můj anděl", který ulevil mojí bolesti, byl tam pro mě a držel ty kousky mě pohromadě, aby se nerozlétly do všech stran. Ale on měl před sebou úplně jiný obrázek.

„Promiň, já nečekala, že se tam kdokoli objeví, potřebovalo to už konečně všechno ven..." Přeruší mě. Chytí mě za ruku a mnou projede zase ten nával energie. Druhou rukou mě chytí pod bradou a donutí mě podívat se mu znovu do očí.

„Nechci, aby sis kvůli tomu připadala jakkoli špatně. Jsem rád, že jsem byl kolem a jsem i rád, že jsem skončil tady. A pokud ti moje přítomnost aspoň trochu pomohla, tak to mělo smysl." Říká to s takovou intenzitou, že už tu jednu slzu neudržím a uteče. Co je zač? Proč na mě takhle působí? Znám ho několik hodin a mám pocit, že bych mu mohla svěřit vlastní život, a to mě příšerně děsí. Stejně tak mě děsí, ty pocity, které vyvolává jeho dotek. Cítí to taky?