Žijící Smrt /Living Death/

2. Lucas

Myslel jsem si, že když dosáhnu rychlého úspěchu, pocit uspokojení a štěstí mi vydrží. Vždyť po tom většina lidí prahne celý život. Ale nestalo se tak, moje duše je dál hladová.

Každý večer si snažím vyčistit hlavu při běhání. Přemýšlím, čeho dalšího dosáhnout, abych okusil pocit štěstí. Pokaždé běhám kolem nemocnice, ze které jsem utekl hned první noc. A teď tu stojím znovu.

Sleduju místo, které postrádá přetvářku. Místo, kde jsou emoce nejsilnější, kde každý nakonec ukáže svou pravou tvář. Taky tady cítím svoje Smrťáky a aspoň chvíli si nepřipadám tak ztracený a sám. Samota byla mým nejbližším spojencem, ale jako člověk v ní útěchu nenacházím.

Nebudu si nic nalhávat, taky jsem tu kvůli ní, běhám za tmy a čumím do oken jako nějaký ubohý stalker, jen abych viděl, co dělá. Mám na mysli sestřičku, která tak usilovně bojovala o život tý mladý holčiny. Ne, že by na mě hned udělala dojem, je to její práce, ale už jsem ji tu viděl od té doby několikrát a pokaždé se své práci oddávala naplno a nejspíš je i neuvěřitelně laskavá. Nebyl snad okamžik, kdy by se tvářila jinak než s úsměvem na své pacienty. Když byla zrovna u papírů, vždy se plně soustředila. Asi to nebere jako práci, ale jako poslání. Ne, že by byla jediná hodná sestřička na světě, ale z řeči těla šlo znát, že jí je tam prostě dobře.

Co mě teď vytáčí nejvíc, jsou ty omezený lidský oči, neschopnost se přemisťovat, nebo být pro lidi neviditelný. Hrozně rád bych viděl, jak vypadá z blízka. Zajímá mě, co si myslí, zda je taková, jaká se prezentuje v práci. Doteď jsem neměl koule na to, abych si vymyslel nějakou záminku a zkřížil s ní cestu. Namlouvám si, že pokud se máme setkat, tak se to prostě stane.

„Ahoj losere" ozve se mi za zády a já se málem na místě podělal, jak jsem se lekl. Ale ten hlas jsem okamžitě poznal. Otočím se na Lucifera s jedním zvednutým obočím a pak mi to dochází. Ten idiot - L. O. SERway – LOSER, divím se, že jsem si toho nevšiml sám. Lucifer se směje.

„Přiznám se, že tohle jsem mu poradil já." ten zmetek se směje dál. Dlouho to nevydržím a přidám se k němu. Tenhle blbeček už mi vážně chyběl.

„Zase stalkuješ tu bloncku? Musím uznat, že si umíš vybrat. Myslíš, že holka, co bojuje o životy by chtěla mít něco společnýho se Smrtí? Trochu kontraproduktivní pro ní, nemyslíš?" Rýpe do mě Lucifer a tentokrát se směje naplno.

„Spíš ironický, určitě v tom má prsty El." Na chvíli se odmlčím a přemýšlím. „Myslíš, že je to od něj zase nějaká zkouška pro mě?" Ptám se a směju se u toho. Lucifer se odmlčí, poprvé za celou dobu se přestane smát a podívá se do okna jejím směrem.

„Spíš si myslím, že pro tebe chce něco dobrýho. Je to koneckonců jeho podstata, ne? Chce abys zažil to, co tvoje existence doteď nemohla. Jen mě překvapuje, že tentokrát není sobeček a tuhle celou dokonalou duši ti tady nechal a nevzal ji hned k sobě nahoru". Opět se pousměje tím svým ďábelským úšklebkem.

„Dokonalá duše? Pamatuju si všechny, ale ona mezi nimi nebyla." Odvětím mu.

„To proto, že se zacelila teprve před 11 dny." Podívá se na mě s přimhouřenýma očima.

„Takže ta žena, kterou zachraňovala byl úlomek její duše." Konstatuju a Lucifer mi to potvrdí přikývnutím. Hlavou už mi víří spousty otázek, které mu chci položit, abych se o ní dozvěděl, co nejvíc, ale on mě zastaví.

„Kdepak, teď jsi tady jako smrtelník, nemůžu ti víc napovídat..... Ale hovno, jasně že můžu" ten sráč se zase směje „ale nechci, měl bys to pak hodně jednoduchý a já chci vidět, jak se v tom plácáš."

„Musím uznat, že jsem čekal, že to budu mít do začátku o něco těžší." Usmívám se, protože je to pravda. Všechno je příliš snadné, už od prvního dne.

„Být to na mě, tak tě sešlu nahatýho, zarostlýho s pivním pupkem a aspoň šesti malejma děckama na krku." Smějeme se jak pitomci a oba vzpomínáme na to, jak jsme se vsadili, kdo vydrží žít dýl spořádaný rodinný život na zemi. Lucifer nedal ani týden a utíkal zpátky do Pekla. Elohim nás oba potrestal 10 letým zákazem vstupu mezi lidi a musel ten nepořádek po nás napravit. Ale ten pohled, kdy si Lucifer vybíral dětský zvratky z nosu stál za to. Smál jsem se snad ještě rok a dalších pár let, pokaždé, když jsem se s ním viděl. Asi vám teď připadáme jako zmrdi, ale ruku na srdce, po tolika letech byste také čas od času vymysleli nějakou kravinu, abyste se pobavili.

A tak tam chvíli sedíme a koukáme, každý ztracený ve svých vzpomínkách.

„Měl bys to zkusit." Řekne najednou Luci a kývne směrem k ní, pak se zvedá a dívá se na mě tak zvláštně. Znám ho od jeho stvoření, a i přesto nedokážu tenhle pohled odhadnout. Pak nahodí opět ďábelský úsměv, červeně mu problýskne v očích a mizí. Naposledy se kouknu jejím směrem a běžím zpět na hotel, než mi v té zimě umrzne zadek, nebo něco mnohem důležitějšího.