Žijící Smrt /Living Death/

7. Thea

Očekávám, že je to někdo z kolegyň, ale vidím před sebou černé polobotky. Pomalu zvedám zrak a prohlížím si postavu přede mnou. Má na sobě černé lehce potrhané džíny, s černým koženým páskem, následuje černá košile, která mu perfektně obepíná vysportovanou postavu. Horní knoflíky má rozepnuté a vykukuje mu tam nějaké tetování. Přes sebe má ještě rozepnutý zimní kabát, nakonec se mu podívám do obličeje. Jeho tvář okamžitě poznávám, je to ten muž, co na Vánoce utekl z oddělení. Jak se tady tyčí přede mnou, vypadá ještě lépe, než si ho pamatuju. Je vysoký, troufám si říct, že má kolem 190cm. Vypadá jako kdyby vyšel z časopisu. Nakonec se mu podívám do očí a jsem ráda, že už jsem na zemi a nemám kam spadnout. Intenzita jeho pohledu je zdrcující.

Kleká si přede mě a celou dobu se mi dívá do očí a já jemu taky. Rukama mi prošly stovky, možná už i tisíce lidí, ale takové oči jsem neviděla. Pozadí duhovek má světlounce šedé, protkané jemnými paprsky v barvě oceli, stejně tmavá ocel mu ohraničuje celou duhovku. Vypadají jako když oceán zrcadlí šedočernou barvu mraků před bouří, stejně tak snadno by se v nich člověk dokázal utopit. Nejen kvůli barvě, ale i kvůli jejich hloubce a divokosti. Mám pocit, jako kdyby znaly všechna tajemství světa.

Jsem jako omámená a ve chvíli, kdy mě sevře v objetí a letmo se dotkne mé holé kůže na krku, ve mně dochází k explozi pocitů. Připadá mi, jako kdyby do sebe čerpal mou bolest a tím vytvořil místo pro další emoce. Je to spíš emoční chaos, který můj mozek ani nestíhá zpracovat. Pohladí mě po vlasech a ta emoční bouře ve mně se uklidňuje. Zhluboka se nadechnu a dojde mi, že mě obklopila jeho vůně. A i ta je úžasná, lehce kořeněná a podmanivá. Přestávám brečet. Odtáhne se a opět se do mě vnoří pohledem. Intenzita našeho setkání mě děsí, ale zároveň fascinuje. Co tady vlastně dělá? Konečně mi dotekla nějaká krev z rodidel do mozku a zmůžu se na první otázku.

„Jak jste se sem dostal, pane Serway?" ptám se ho. Vypadá překvapeně, pak se na mě zadívá a přemýšlí. Nakonec se usměje a odhalí krásně bílé rovné zuby. Do háje, má na sobě něco, co není naprosto dokonalý? Kdyby byl ďábel, tak mu dám duši i tělo jen za ten jeden úsměv. Takový úsměv, nádherný oči, vysportovaná postava a tetování, to je pro mě rychlá cesta do pekel. Místo cesty je to spíš tobogán. Politej olejem. A já se ještě na začátku toho tobogánu nedočkavě odrazím, abych v pekle byla co nejdřív. Existuje reálná šance, že to nebude úplný kretén?

„Normálně, dveřma." Odpoví mi příjemným mužným hlasem a jak mě vytrhne z myšlenek, tak už ani nevím, na co jsem se ho ptala, musím se tvářit, jako bych prodělala lobotomii. Zadívá se mi zase do očí a trochu se zamračí. Jo, rozhodně musím vypadat jak po výplachu mozku. Vzchopím se a snažím se vyčíst z jeho výrazu víc. Vypadá, že přemýšlí, jak formulovat odpověď, aby to pochopila i retardovaná blondýna.

„Šel jsem zrovna kolem z jedné, řekněme, ne zrovna příjemné večeře, když jsem viděl, jak klesáte k zemi." Odpoví mi. Kdepak, hezounku, taková odpověď mi vážně stačit nebude, spíš ve mně vyvolává víc otázek.

„V půl čtvrté ráno? Kolem nemocnice?" Zeptám se trochu podezíravě. Tak možná to nakonec nebude kretén, asi jen obyčejný magor, nebo úchyl...

„Ano, téměř denně běhám po této cestě kolem lesa. A vážně jsem si potřeboval pročistit hlavu, takže mě nohy donesly sem a zbytek už víte." No, dobře, to už je drobet lepší odpověď. Zlehka kývnu, že tahle odpověď mi momentálně stačí. Zase se intenzivně vpije do mých očí a přitom se zlehka usměje. Vypadá tak klidně. Zvedá ruku, položí mi ji na tvář a palcem mi setře slzy. Jeho dotek ve mně zase spouští emoční tornádo. Kdo je to? Kde se tu sakra vzal a proč na něho reaguju takhle? Je to děsivý. Ještě děsivější je asi fakt, že je mi v jeho blízkosti dobře. Nějakým způsobem ve mně dokázal utlumit zármutek nad ztrátou Nat. Ach Nat, kdo mi teď bude dávat objektivní rady? To prázdný místo ve mně zase zabolí. Stojím tu před nádherným chlapem s magickýma očima a jsem totálně zlomená. Proč jsem ho musela potkat zrovna teď? Pohladí mě tím palcem i směrem dolů a letmo se dotkne mého rtu. Projede mnou intenzivní chtíč, oči mi okamžitě zabloudí k jeho rtům, Co se to děje? Nezvládám tu intenzitu a odtáhnu se, koutkem oka si všimnu, že je asi stejně vyděšený jako já. Ozve se pacientský zvonek.

„Někdo z pacientů zvoní, musím tam a vy tu vážně nemáte, co dělat." Zamumlám a odcházím z pokoje, aniž bych se otočila. Utírám si zbytek slz a snažím se nějak oklepat z toho, co jsem právě zažila. Mířím na pokoj, který zvonil. Pacient chtěl jen upravit lůžko, postarám se o to a dochází mi, že jsem nechala úplně cizího člověka na oddělení a bez dozoru. Vystřelím z pokoje, ale po prohledání každé místnosti zjišťuji, že už je pryč.

Následující hodiny do konce šichty, jsou pro mě absolutní utrpení. Nedokážu se pořádně soustředit, myšlenky mi hlavou víří snad nadsvětelnou rychlostí. To emoční zhroucení mi sice trochu pomohlo na duši a srdíčku, ale zároveň spustilo neuvěřitelnou únavu.

Sprcha v šatně mě promění v zombie. Mozek mi vypnul únavou a pohyby zvládám už jen automatické a naučené. Musím to ještě chvíli ustát a dojet ten kousek domů. Vycházím z budovy a hledám klíče v kabelce za chůze.

„Mohu vás ještě chvilku zdržet?" Ozve se za mnou jeho hlas. Otočím se na něho a díky tomu pohybu a únavě se mi zamotá hlava a zavrávorám. Stojí opřený zády o budovu, ale když vidí, jak se zamotám, okamžitě ke mně vyrazí.

„Odvezu vás domu." Řekne a zní naštvaně.

„Ne, to rozhodně ne, zvládnu to." Odpovím tak sebejistě, jak to v tomhle stavu dokážu.

„Já se vás neptal." Tak teď už je určitě naštvaný.

„Vůbec vás neznám." Řeknu potichu, ale s každým slovem mi dochází energie.

„Jsem Lucas, ale to už víte. Nehodlám vás nechat se zabít v autě kvůli mikrospánku." Řekne rozhodně. A má pravdu, vůbec se necítím na řízení. Následuji ho k jeho autu. Otevře mi dveře spolujezdce a já se posadím. Ani nemám energii slintat nad tou jeho károu. Když se usadí, řeknu mu adresu. Pak zavírám oči a děj se vůle boží.

„Já jsem Thea, těší mě, Lucasi." Stihnu zamumlat a usínám.