Smrtelník |STEIN27|

12.🐈‍⬛

Napadlo mě, jestli nechcete do com napsat vaše ig, a mohla bych udělat skupinu. Chápeme jakože "wattpad český rap" prostě ty co píšou ff na Petra nebo klidně calina, nika, yza, Viktora kohokoli, prostě český rap chápeme

Sedím u stolu a mám ruce pevně spojené v klíně, prsty si nervózně mnou látku šatů. Ohlížím se po místnosti. Přijdu si jak psychopat. Každou chvíli se rozhlížím. Hledám ho.

Zabiju ho.

Když už si fakt přijdu nemocně, odvracím pohled zpět ke stolu, kde přede mnou zůstává poloprázdný kelímek s nějakým alkoholem.

Někdo si přisedne vedle mě. Matyáš. Kymácí se... Kolik toho kurva vypil?

„Co děláš tady v koutě? Proč se nebavíš?" Zeptá se a podívá se na mě s hlavou lehce nakloněnou ke straně. Vypadá uvolněně, až moc uvolněně, na to, co se tu děje.

Chci mu odpovědět, říct něco jednoduchého, aby to zamluvil, ale nemůžu. Možná za to může ten alkohol ve mě. Možná to, že si nechci připadat jak ovečka, kterou loví vlk. Teda vlci, on je za celou smečku.

Neodpovím. Jen kývnu hlavou směrem ke skladu, který je hned za námi, za jedněmi zavřenými dveřmi.

„Pojď, tam budeme mít klid." Řeknu tiše a zvednu se. Následuje mě bez jediného slova. Opět na sobě cítím ten pohled... ,,Ouuu, hele ale já spíš chtěl... No... Klárku, ale dobrý, taky jsi pěkná." Na tohle ho praštím do ramene, za které se bolestně chytne.

Když otevřu dveře a vstoupíme dovnitř, zarazí mě ta tma. Furt mi něco říká, že se schovává v každém stínu.

A pak to konečně řeknu. „Je tady, ten úchyl." Postavím se naproti něj a dívám se mu do očí

Matyáš vytřeští oči. „Cože? Ježíši, já mu pořád nemám jak vrátit to pětikilo... Neříkala jsi mu, že jsem tady že ne..."

Zastavím se. „Co?" Cože to kurva co?

„Fyzikář, pujčil mi pětikilo..." Řekne se sklopenou hlavou blonďák, jako kdyby to bylo to nejdůležitější na světě.

V zadních kapsách od ryfli hledá nespíš peníze.

Zatřesu hlavou. „Ale já nemluvím o fyzikáři ty idiote! Mluvím o..." Odmlčím se. „Ty víš, Kom..."

Matyáš přimhouří oči, pak se mu rozjasní. „Ty myslíš toho magora?"

Přikývnu.

,,Kde je?" Rozhlíží se kolem. ,,Tam venku, teda vevnitř, tady ne... Hhh v hlavní místnosti." Začnu opile brblat. ,,Já myslel že už tu není..." Poškrábal se na zátylku. Měla bych mu to říct...

,,Neptej se mě co se dělo, ale viděli jsme se... U mě doma. Furt mě pronásleduje. A je teď tady..." Škytnu.

„Co to je za kokota. Zavolej policii. Musí ho chytit."

Odfrknu si, ale zvednu telefon. „Tohle bude k ničemu." Zamumlám a vytočím číslo.

Telefon začne zvonit a já přemýšlím, jestli bych to neměla položit. Nakonec se ale ozve ženský hlas na druhé straně.

„Dobrý den, prosím?" Zeptá se žena, evidentně unaveně.

„Dobrý den." Začnu, hlas se mi třese. Na to jsem málo opilá. „Nedávno jste byli u nás. Jsem ta holka, která měla toho chlapa v domě. Jak jsme to řešili. Bluntová, Valerie Bluntová." Nebyl nejlepší nápad volat opilá, ještě k tomu do pozadí jde slyšet hudba.

„Ano, pamatuji si vás. Připojím vás na člověka, co to s vámi řešil." Ne, toho kokota už ne...

„Ano? Opět nějaký problém?" Zněl mírně ironicky.

Cítím, jak mi začne bušit v hlavě. „Ale já vám říkám, že je tady! Viděla jsem ho!"

,,Ten chlap, je tady." Hledám správné slova. ,,Tady kde?" Otázá se, to jsou tak debilní otázky. ,,U Nikolase přece." Podívám se na blonďáka který jen kýve.

,,Hmmm, a není to pouze nějaká vaše fantazie při požití alkoholu?" Opět řekne ironicky. To je takovej zmrd.

,,Hmm... Jmenuje se to tu Nikiho kuchyně. Zapamatujte si to podle Mickeyho klubíku" prohrábla jsem si vlasy. Najednou se ozvalo pípání.

Položím telefon, dlaně se mi třesou a mám chuť ho rozbít o zeď.

NEZNÁMÉ ČÍSLO: zlobivá holka

NEZNÁMÉ ČÍSLO: do tvého domu bych trefil už i poslepu