Smrtelník |STEIN27|

18.🐈‍⬛

Ambrotoust je pecka, však to víte děcka.

Otevřu oči. Všechno je rozmazané. Jak můj zrak, tak i vzpomínky. Tma, jenom tlumené světlo ze stropu ozařuje něco, co vypadá jako nemocniční pokoj. Páchne to tady dezinfekcí a čímsi chemickým. Ležím na posteli, ale něco není v pořádku.

Co je to kurva s mým tělem?

„Měl to dostat z ní dřív." Slyším hluboký hlas. Zní ostře, chladně. Něco v něm mě mrazí.

Co se to tu kurva děje?

Co tu kurva dělám?

„To se nestihlo, nemůžeme riskovat, aby to s ní špatně dopadlo." Odpovídá jiný hlas. Tenhle je klidnější, ale stále arogantní, samolibý.

Zhluboka se nadechnu. Najednou mi dojde, že tady nejsem sama. Pokouším se zvednout hlavu, ale motá se mi z toho celý svět. Tři siluety. Jeden muž v bílém plášti, asi doktor, a vedle něj dva další v černém. Postávají u mé postele a baví se, jako bych tam ani nebyla. Přejde mě mráz po zádech.

Pohnu rukou. Tenhle jediný ohyb vyšle bolest do celého mého těla a já zasténám.

Jeden z těch mužů v černém se ke mně otočí a zírá přímo na mě. Zpozorní, pohne hlavou k ostatním. Všichni tři se najednou zaměří na mě. .

„Podívejte se, kdo je konečně vzhůru." Pronese jeden z těch mužů s odporným úsměvem.

„Kdo jste?" Vydechnu slabě, hlas mám roztřesený.

Petře, proč tu zrovna teď nejsi?

„To není podstatné, zlato." Řekne jeden z nich. „Podstatné je, kdo jsi ty. Valerie Bluntová, viď? Je ti čerstvě 17, měříš 160 cm."

Jméno mi zní v hlavě jako ozvěna. Jak to ví? Co chtějí? Pokouším se vstát, ale tělo mě neposlouchá.

Do očí mi vytrysknou slzy.

„Nech ji být." Promluví ten doktor, ale v jeho tónu je jen minimum zájmu. „Potřebuje klid. Měla v sobě vážně velkou dávku drog."

Drogy? Mám pocit, že mě brní celé tělo, ale nedokážu si vzpomenout, co se stalo. Jak jsem se sem dostala?

Adam...

Byl tam Adam...

A mluvil na mě Petr...

„Včerejšek... klub..." začne tmavovlasý z těch mužů a já najednou ztuhnu. V klubu. Adam... Bože, Adam! Pití, to zkurvené pití. Ztrácela jsem vědomí, neviděla jsem pořádně, co se děje. On mě odvezl sem...

Proč jsem neposlouchala Petra?!

„Vzpomináš si?" Nakrčí na mě obočí „Adam tě přivezl k nám. Hodil ti do pití pěkně silnou drogu, ale neboj, holčičko. Máme pro tebe plán."

Srdce mi buší až v krku.

Až teď si všimnu že mám připoutané nohy k posteli.

„Nech ji trochu odpočinout." Řekne doktor ledabyle a podívá se na hodinky. „Ať je do středy v pořádku, ve čtvrtek je dražba."

Dražba?

Cože to kurva?

„Do středy." Opakuje ten v černém s pohledem, který mi nahání mráz po zádech. „Nechceme, aby se nám ta holčička nějak poškodila. Ve čtvrtek na dražbě musí být jako nová."

Zvedám oči k doktorovi, který jen pokrčí rameny a ušklíbne se.

,,Ambro ve Šternberku, jsme tady s vámi tak pojď a twerkuj"... Nika měla co vymyslet😭 snad se kapitola líbí xd, blížíme se ke konci téhle fanfikce... A já stále nemám nápad na další ff😭