Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Changbin seděl v autobuse, opíraje se o okno. Pozoroval krajinu, která se jemně vlnila. V dálce už dokonce zahlídl moře. Měl zvláštní pocit v žaludku. Všechno mu přišlo tak povědomé a zároveň tak vzdálené a neznámé. Byl fascinovaný přírodou, která ho obklopila hned, jak se autobus dostal z města. Byla to příjemná změna oproti Seoulu. Cesta se už pomalu chýlila ke konci, jak se přibližovali k jihozápadní části ostrova. Konečná zastávka autobusu byla ve městě Andeok-myeon, které bylo od vesnice ani ne dvacet minut jízdy autem. Jakmile vystoupil, začal se rozhlížet po okolí. Do nosu ho udeřila vůně čerstvě ugrilovaného masa. Hned vedle zastávky totiž začínala místní tržnice. Ač by si rád něco dal, věděl, že jakmile se dostane domů, jídla se už nezbaví.
V této části ostrova byste taxík hledali opravdu těžko. Člověk se musí spoléhat na místní. Changbin měl opravdu štěstí, když zahlédl známou tvář. Postarší muž nakládal do kufru auta krabice s keramickými hrnky a miskami. Byl to pan Park, který bydlel v dřevěném domku za lékárnou. Hned naproti němu bydlel jeho bratr, který pracoval se sklem. Changbinovi vždycky přišlo vtipné, že si dva bratři navzájem fušují do řemesla, ale přitom mezi sebou mají přátelský vztah. Pan Park ho nejdříve nepoznal. Není se čemu divit. Když tu byl naposledy, bylo mu osmnáct. Měl ruce a nohy jako párátka, skoro žádná ramena a na hlavě otřesný účes. Nerad se díval na svoje fotky ze střední. Teď byl se sebou spokojený. Do posilovny chodil každý druhý den a rozhodně to na něm bylo poznat. Jediné, co se za tu dobu nezměnilo, byla jeho výška. Alespoň se mohl Jisungovi dívat přímo do očí a nebolelo ho za krkem.
Když ho konečně pan Park poznal, respektive mu Changbin řekl, kdo je, svolil, že ho odveze do vesnice. Po cestě se stavili ještě natankovat, protože ve vesnici byste pumpu těžko hledali. Mechanika ale mají! Pan Joo dělá vynikající práci. Když se blížili, Changbinovi se rozprostřel hřejivý pocit na hrudi. Moc dobře to tady poznával. Viděl malé domečky, špičku radnice a altánku, rozsáhlé plantáže a pastviny farmáře Kima a maják, který se nacházel na kraji útesu, který odděloval pevninu od moře. Tam byl již konec vesnice, ač poslední obyvatelný dům se nacházel cirka dvě stě metrů před tím. Těšil se na výrazy všech, až ho uvidí. Nikomu totiž nedal vědět o svém příjezdu. Pan Park ho vysadil na návsi a popřál mu pěkný pobyt ve vesnici.
Changbin stanul před světle zeleným domem s červenou střechou. Cítil příval nostalgie. Skoro nic se na domě nezměnilo, možná se více loupala omítka, ale jinak všechno bylo na svém místě. Do domu vedly dvoje dveře. Jedny byly velké a z tmavého dřeva, což byl silný kontrast k světlé omítce. Ty druhé byly naopak světle hnědé a nad nimi se tyčil znak pošty. Hned vedle bylo velké okno, kterým bylo vidět dovnitř. Byly tam pulty, krabice, stojan s novinami, zkrátka to, co je pro takovou malou poštu typické. Bylo zavřeno, jelikož byla sobota. Changbin se ale vydal k tmavým dveřím, které byly k jeho překvapení odemčené. Pravděpodobně nimi někdo musel před chvílí projít. Dům patřil strýci Dongminovi, který byl nejstarší ze tří sourozenců. Všichni v rodině mu ale říkali strýček Dong. Changbin si v předsíni sundal boty i bundu, přičemž sotva měl své věci kam dát. Nedalo se tam pomalu ani hnout. Z pravé místnosti byly slyšet hlasy. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře.
