Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Changbine, už stačí."
„Ale ono je to tak dobrý!"
„Musí zbýt i na ostatní, ty nenasyto," hubovala teta Kwon, která vytrhla svému synovci talíř z ruky. Changbin ji obdařil naštvaným pohledem. Nemůže za to, že jsou její placky tak dobré, měl jich pouze osm. Oddupal si to do vedlejšího obýváku, kde sebou plácl na pohovku. Doufal, že se mu ještě tetu podaří přesvědčit. Vytáhl telefon z kapsy kalhot a projížděl sociální sítě. Když se teta Kwon objevila mezi dveřmi, nadšeně se posadil a byl připravený naběhnout znovu do kuchyně.
„Mohl bys to odnést halmeoni Kim, když tu teď Eunbi není? Odnesla bych jí to sama, ale každou chvíli se sem nahrnou ostatní," vysvětlila mu, přičemž v ruce svírala plátěnou tašku. Changbin si zklamaně povzdych, ale zvedl se a převzal si ji se slovy, že až se vrátí, chce další placku. Teta Kwon se zasmála a slíbila mu, že pokud něco zbyde, tak mu to schová. Černovlasému bylo jasné, že i kdyby zbylo, on je nedostane. Nasoukal se do bot, navlékl na sebe mikinu a opustil rodinný dům. Při chůzi si pobrukoval, přičemž pozoroval, jak z návsi mizí lampióny. Festival proběhl bez jakýchkoliv potíží, teď bylo načase všechno uklidit. Po pár minutách chůze došel až na konec vesnice k malému domku s červenou střechou a žluto-bílou omítkou. Prošel brankou a zaklepal na dveře, vyčkávaje, až mu někdo otevře.
„Alé... to jsi ty, Changbine?" zamžourala postarší dáma proti slunci.
„Dobrý den, halmeoni Kim. Teta Kwon Vám posílá toto tašku. Jsou tam léky, rýžové placky a nějaké knihy."
„Ach tak. Jen pojď dál," ustoupila paní Kim a udělala tak černovlasému muži prostor. Changbin se nejdříve zdráhal, ale nakonec přestal odmlouvat a opravdu dovnitř vstoupil. Její dům byl malý a útulný. Dovnitř přes záclony pronikalo slunce. „A proč pak nepřišla Eunbi? Snad se jí něco nestalo?" zhrozila se postarší žena.
„Nene, nebojte se. Eunbi jela se strýčkem Dongem do města vyřídit nějaké papíry ohledně pošty. Vrátí se někdy odpoledne," ujistil ji rychle, než stihla začít panikařit.
„To je dobře, že pomáhá. Ona je to opravdu milá a pracovitá dívka," mluvila paní Kim, přičemž dala postavit konvici na čaj, z vrchní skříňky, kam sotva dosáhla, vyndala hrníček. Changbin rozklíčoval její plán a svraštil obočí. Nechtělo se mu tu zůstávat příliš dlouho, zároveň se mu příčilo starší ženu odmítnout.
„Halmeoni Kim, musím se ještě vrátit, abych mohl tetě s poštou, když je tam teď sama," pokoušel se vymluvit, což ale moc nezafungovalo. Prohlásila, že ho nezdrží dlouho. Tak se Changbin bez protestů posadil, tašku pokládaje předtím na malou komodu. Starší žena se k němu brzy přidala, přičemž k němu přistrčila hrneček s bylinkovým čajem. Usmál se na ni a poděkoval, horká tekutina mu ale popálila špičku jazyka. Nedal na sobě nic znát. Paní Kim by si toho ale ani nevšimla. Začala vyprávět o tom, jak jí vítr shodil krmítko pro ptáčky, jak je letos teplé jaro a jak má v plánu si koupit novou sadu talířků od pana Parka. Changbin celou dobu přikyvoval, přičemž míchal čaj lžičkou, aby ho ochladil a co nejdříve vypil. Ne že by se mu nezamlouvalo poslouchat vyprávění halmeoni Kim, ale zkrátka si uměl představit lépe strávený čas.
