Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Blonďák ležel na posteli se zrakem upřeným ke stropu. Na uších měl sluchátka a poslouchal vysokoškolskou přednášku. I když záznam skončil, ani se nehnul. Stále ležel na zádech, pouze zavřel oči a ze svých rtů nechal uniknout tichý povzdech. Přece jenom sebral sílu na to se zvednout. Sluchátka položil na noční stolek a posadil se ke svému pracovnímu stolu, kde měl rozházené papíry s zápisky. Začal je sbírat a chronologicky řadit, aby si konečně udělal na stole pořádek. Otevřel šuplík, kam je chtěl uložit, narazil však na hromádku fotografií. V krku mu vyschlo a bojoval s tím, aby šuplíkem netřískl. Nakonec vložil papíry dovnitř, zavřel šuplík a opřel se o opěradlo židle. Zrak mu intuitivně spadl na nástěnku, která najednou zela prázdnotou.
Před týdnem se vrátil do rodinného domu v Seoulu. Jeho příjezd byl opravdu náhlý a jeho rodiče překvapil. Felix se s nimi krátce přivítal, pak ale zalezl do svého starého pokoje a už ten den nevyšel. Myslel si, že se mu uleví, když se vátí domů, ale stal se pravý opak. Kamkoliv se ve svém pokoji podíval, vybavil si jeho. Připadal si jako pták zavřený v kleci. Hned první den sundal všechny jejich společné fotografie z nástěnky a schoval je, aby se na ně nemusel dívat. Měl nutkání udělat to stejné i s fotografiemi v jeho telefonu, ale nakonec to neudělal. Věděl, že by toho záhy litoval. Ve skříni se snažil ignorovat jeho věci, přesto mikina, kterou měl právě na sobě, nebyla jeho. Dodávala mu alespoň malý kousek bezpečí. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. Felix se s námahou zvedl a šouravým krokem se vydal do kuchyně o patro níž. Měl hlad, ale na nic chuť. Stál před otevřenou ledničkou a nemohl se rozhodnout.
„Zlatíčko, nemůžeš nechat tak dlouho otevřenou ledničku," upozornila ho mamka, která právě vstoupila do kuchyně z obývacího pokoje. Felix se snažil sebevíc neprojevit žádnou mimickou změnu kvůli oslovení, ale nepodařilo se mu to. Silně se kousl do spodního rtu, aby se odreagoval. Paní Lee na něho byla extra milá od jeho příjezdu a tohle oslovení začala znenadání používat. Pravděpodobně se jen snažila o to, aby se její syn cítil dobře, ale neuvědomovala si, že tím dělá pravý opak.
„Co kdybych ti ohřála to kuře s rýží? Dáš si?" usmála se na něho a z lednice vyndala dvě misky. Felix beze slova přikývl a pokusil se jí oplatit úsměv. Byl poslán si sednout do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a přitáhl si kolena k hrudi, jak měl poslední dny ve zvyku. V televizi běželi večerní zprávy, které informovali o dění ve světě. V Americe zas někdo vykradl banku, v Japonsku bylo slabé zemětřesení, klesají akcie některých významných automobilek. Nic z toho ho skutečně nezajímalo. Nenamáhal se ani tím, aby poslouchal. Brzy do obýváku vstoupila paní Lee a na jídelní stůl položila plný talíř. Blonďák ji poděkoval, usedl ke stolu a pustil se do jídla. Trvalo mu to ale dlouho. Místo toho, aby normálně jedl, se v jídle spíš nimral, rýži přendával z jedné strany talíře na druhou.
„Felixi, takhle to dál nejde," povzdechla si jeho mamka a posadila se vedle něj. Blonďatý muž zvedl hlavu a zahleděl se na ni. Paní Lee se lehce usmála a položila mu dlaň na hřbet ruky.
