Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když se Changbin ráno probudil, prohlásil, že už nikdy nebude pít. Žaludek měl relativně v pořádku, ale hlava mu nepříjemně třeštila. Zavřel oči, prohrábl si vlasy a překulil se na druhý bok zády ke zdi. Peřinu si přitáhl ke krku a uvelebil se. Pomalu se znovu propadal do říše snů, když vtom se ozvala dutá rána. Vystřelil do sedu, přičemž se mu zatočila hlava. Přiložil si prsty ke spánkům, jako by mu to mělo nějak pomoct. Když pohlédl vedle sebe, musel si dát ruku před pusu, aby se nezačal nahlas smát. Suhyun ležel na zemi mezi jejich postelemi. Nevypadalo to, že by mu změna toho, na čem leží, vadila. Peřinu si nastrkal pod hlavu a dál spal. Černovlasý muž na něho chvíli hleděl, přemáhaje sám sebe, aby si taky ještě nelehl. Byly v pokoji jediní, Seojun už vstal. Nakonec se Changbin přemohl a opravdu se vykopal z postele. Bylo těsně před desátou. Po návštěvě koupelny, na kterou nemusel čekat frontu, sešel do přízemí, míře do jídelny. V žaludku měl prázdno.
„Dobré ráno, Šípková Růženko. Spalo se ti dobře?" pronesla hraným sladkým tónem Eunbi, která čekala, než se ohřeje voda, aby si mohla zalít kafe. Changbin jejím směrem něco zabručel a otevřel lednici, která byla naplněná k prasknutí. Už dlouho neviděl tolik jídla pohromadě, pokud nebude počítat obchody. Nechtěl se v tom šťourat, proto vytáhl máslo, šunku, sýr a z chlebníku vedle vyndal (překvapivě) chleba. Též si zalil kafe, osladil a posadil se ke stolu. Slyšel a cítil, jak v domě panuje ticho, což mu připadalo divné. Za poslední dva dny se to stalo poprvé.
„Kde všichni jsou?" zeptal se zmateně své sestřenice, která se po jeho otázce uchechtla.
„My dospělí musíme pracovat. To ty ještě neznáš," řekla mu, načež Changbin protočil očima a pronesl, že je strašně vtipná. Eunbi mu poděkovala, jako by to byl kompliment, ale pak konečně nasadila trochu vážnou tvář. „Vaši z horního obýváku udělali call centrum. Furt jim tam něco zvoní. Mamka je za přepážkou, táta jel pro něco do města a teta Hayoung s Seojunem roznáší poštu," dodala a napila se z hrníčku. Changbin přikývl hlavou a dál žvýkal svou snídani. Vypadá to, že všichni jsou zaměstnaní. Rozhodně tu nechtěl sedět jak pecka, rád by přidal roku k dílu.
„Jak můžu pomoct já?" optal se, když už Eunbi opouštěla místnost. Zarazila se mezi dveřmi a otočila se na něj.
„V tuhle chvíli asi nijak. Balíčků je málo, všechno se stíhá."
„Nepřijel jsem, abych seděl na prdeli a ládoval se koláčky," pronesl, přičemž mu zrak spadl na talířek se sladkým pečivem. Už teď mu bylo jasné, že za ty dva dny přibral minimálně kilo, možná i dva. Potřeboval pohyb a nějak se zaměstnat. Eunbi se na chvíli zamyslela.
„Nějaká práce by se ve vesnici určitě našla, navíc když máš teď ty svaly. Můžeš jít se mnou, potřebuju oběhnout pár míst," nabídla mu, načež Bin rychle přikývl. Polkl poslední sousto, použité nádobí dal do dřezu a prohlásil, že se jde jen rychle převléknout. Mohl by vypadat nějak reprezentativně, když už bude chodit po vesnici. Eunbi mu dala ultimátum pěti minut, klasika. Tahle rodina nemá představu o čase.
