Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Musíš doleva... ne, teď doprava... výš... ne, to je zas moc... Changbine, ty jseš naprosto neschopnej!" zanadávala nahlas Eunbi.
„Tak si to pojď udělat sama, když jseš tak chytrá!" zařval na ni zpátky ze štaflí její bratranec. Snažil se držet si rovnováhu, v ruce třímaje šňůru, na které visely červené a oranžové praporky. Od strýčka Donga dostali za úkol nazdobit dům. Festival slunce se blížil a celá vesnice se začala připravovat. Samozřejmě že vše spadlo na starost mladé generaci, protože proč by ti staří lidé lezli po štaflích, když na to mají vnoučata a děti, že? A tak Eunbi a Changbin skončili u toho, že se hádali, jak má být pověšená šňůra s dekoracemi.
„Co se zas hádáte?" vykoukla z okna z přízemí paní Seo. Musela vyklonit hlavu, aby viděla na svého syna, který si to hověl na úrovni střechy. Kdo vymyslel, že se prapory budou vyset na okapy?
„Changbin neumí pověsit šňůru."
„To není pravda! To ty neumíš navigovat!" bránil se hned černovlasý muž. Samozřejmě hned dostal vynadáno, že odmlouvá, protože podle jeho matky má Eunbi vždycky pravdu. Changbin si uraženě sedl na vršek štaflí, přičemž prohlásil dostatečně nahlas, že taky může slézt dolů a nechat je v tom samotné. Co bytostně nenáviděl, bylo to, když mu lidi kecali do toho, co dělá. Nakonec vše rychle pověsil, nezajímaje se o to, co mu Eunbi ze zdola říká, a slezl ze štaflí dolů. Se svou sestřenkou si vyměnili naštvané pohledy. Jako by se nic nestalo, začal Changbin skládat štafle, jen aby je mohl posunout o pár metrů dál. Ještě jim zbývalo nazdobit prodejnu.
„Eunbi-ya!" ozvalo se z okna v přízemí, které za sebou nezavřela paní Seo. „Pojď nám pomoct s šitím, potřebujeme víc rukou!"
„Mamiii!" zaskuhrala dívka, načež obdarovala svého bratrance naštvaným pohledem, protože se uchechtl. Paní Kwon, Seo a teta Hayoung se pustily do přípravy svátečního oblečení, jen aby zjistily, že třeba Changbin se do svého hanboku nevejde. I na jiných bylo potřeba provést značné úpravy, protože například Seojun za rok vyrostl o skoro sedm centimetrů, tudíž mu zpod hanboku vykukovali nohy. Eunbi již ráno projevila svůj nesouhlas a prohlásila, že raději půjde se svými bratranci zdobit vesnici. To se samozřejmě její mamce nelíbilo.
„Kdo to bude dělat, až tady my nebudeme, hm? Mazej sem," nakázala jí nekompromisně paní Kwon. Eunbi se naštvaně odrazila od plotu a dupavou chůzí se vydala dovnitř. Changbinovi hrál na tváři spokojený úšklebek. Sice jsou dospělí, ale jejich mamky jsou pořád ta stejná autorita, jako když byli děti. Konečně pověsil konec té dlouhatánské šňůry na roh baráku a spokojeně slezl dolů. Odstoupil kousek a hrdě si svou práci prohlédl. Sám uznal, že sem tam mu to nesedělo a k symetrii to mělo dost daleko, ale jinak byl se svou prací spokojený. Už jen v rychlosti podobné zdobení natáhl na plot, což bylo značně jednodušší. Krabici se zbylými dekoracemi uklidil do přístřešku pod schody, kde skladovali všechny nepotřebné věci.
