Žijící Smrt /Living Death/

13. Thea

Dívám se, jak odjíždí, cestou k autu se ani neotočil. Vrátím se domů, a to hrobové ticho je ohlušující. Cítím, jak na mě zase dopadá tíha reality. Potřebuji něco dělat, nebo se zblázním. Mám ještě tak 2 hodiny než mě přijedou zkontrolovat naši. Za uplynulý rok mě tu byli navštívit asi třikrát, jinak se všichni scházíme u nich. Vím, že za mnou jedou, abych tu nebyla sama a chtějí zjistit, jak jsem na tom a jsem za to ráda. Nechci být teď celé dny sama, zvlášť když mám nařízenou dovolenou. Ale šéfová ví, proč to dělá. Nedokázala bych se plně soustředit na práci, a to v našem oboru není přípustné, u nás jedna chyba může mít fatální následky.

Pouštím na televizi hudbu, dám si ji pořádně nahlas, připravím si věci na úklid a dám se do práce. Začínám s pokojem pro hosty, raději čistě povleču, kdyby tu náhodou chtěli rodiče přespat, ale moc tomu nevěřím. Vrhám se na ostatní místnosti v patře, poslouchám písničky a přemítám si zážitky z noci a dnešního rána. Snažím se přijít na to, co mě na něm tak přitahuje. Jasně, je vážně pohledný, ale takových běhá po světě. Něco na něm je jiné, má takovou zvláštní auru. Má neskutečné charisma, stejný smysl pro humor a zatím se vůbec nezdá jako kretén.

Ach jo, Nat, ty bys ho zrentgenovala svým nejpřísnějším pohledem a hned mi poradila. Doufám, že mi teď budeš aspoň sedět občas na rameni jako můj strážný anděl. Jak tě znám, budeš si zapisovat všechna moje nejhorší rozhodnutí, abys mi je pak mohla omlátit o hlavu, nebo se mi vysmát, až se zase potkáme. Usměji se při té představě, jak mě začne komandovat.

Úklid mám hotový, rychle se osprchuji, mířím ke gauči, ale ani se nestihnu posadit. Oknem vidím, jak rodiče parkují na příjezdové cestě. Jdu je přivítat ven. Jakmile zastaví, mamka už vyskakuje z auta a běží mě obejmout.

„Ahoj, holčičko!" drtí mě v objetí.

„Jak se držíš? Je mi to tak líto!" Slzy ji tečou po tvářích. Mamka je o hodně citlivější než já. Nebo spíš neumí ovládat svoje emoce a skrývat je před světem. Na to jsem odborník v rodině já, zdědila jsem to po taťkovi. Řešíme si většinu věcí sami v sobě a většinou to zvládáme bez problémů, jen občas nás něco zlomí. Teď mě sice Natyina smrt silně zasáhla, ale nemyslím si, že přijde znovu to zhroucení jako v práci. Hrozně mi pomohlo, že to ze mě vyšlo ven, ještě víc mi pomohlo setkání s Lucasem. Bylo to jako kdyby mě jeho přítomnost nějak uzdravovala. Neznamená to, že jsem se z té ztráty už oklepala, to v žádném případě, hrozně mi chybí, ale tu realitu už jsem v sobě přijala, teď se musím naučit žít s bolestí a prázdným místem, co po ní zůstalo.

„Nějak funguju, mami. Děkuju, že jste přijeli." Dám ji pusu a pomalu se vyvléknu z jejího objetí, než mi úplně přeruší krevní oběh.

„Ahoj, Theuš." Pozdraví mě táta a letmo mě obejme.

„Ahoj, tati." Dám mu pusu na tvář a jdeme ke mně domů.

Přivezli oběd, takže se spolu všichni najíme, povídáme si o všem, včetně Nat. Vzpomínáme a mně to hrozně pomáhá. Přijde mi nedůstojné, když se někdo snaží v takových situacích předstírat, že daný člověk nikdy neexistoval. Někdy je život krutý a je třeba ho přijímat se vším, co nám připraví, i když to bolí sebevíc. Samozřejmě ale, že to chce svůj čas a každý se hojíme jiným tempem.

Po obědě se jdeme projít a donést květiny na hřbitov. Cestou zpět couráme po městě, ale vidím na taťkovi, že by byl radši v teple na gauči.

Nakonec se rozhodneme jít zpátky ke mně, taťkovi pustím biatlon, otevřu láhev pivka a je okamžitě spokojenější. Mamka mi pomáhá připravit večeři. Je to hezký den. Sice si zase připadám jako malý dítě, který chce mít rodiče na blízku, ale dneska to prostě potřebuju, dneska chci být ta jejich malá holčička, kterou ochrání před celým světem. Nepřipadám si kvůli tomu nijak špatně, jsem ráda, že je stále mám ve svém životě. Spousta lidí takové štěstí nemá. O to víc si toho vážím a užívám si jejich přítomnost a lásku.

Po večeři mi mamka pomáhá sklidit nádobí, otevře myčku a uvidí v ní nádobí ze snídaně a neujde ji, že je tam vše dvakrát a hlavně hrnek, který běžně nepoužívám. Podívá se na mě se zvednutým obočím. Mámy jsou schopný si všimnout i těch nejmenších detailů, jako kdyby se ženě po porodu objevily nějaké superschopnosti. Je to úžasný a děsivý a když jsem dospívala, tak to bylo hlavně otravný.

„Něco mi uniká?" Spiklenecky se na mě usmívá. A já si připadám jak puberťačka, co jí tajila první lásky.

„Zatím ne, ale kdyby se cokoli změnilo, budeš první, kdo se o tom dozví." Usměju se na ní. Už vím, že před ní nechci nic tajit. Kdo to s vámi může myslet lépe, než milující rodič? Vždycky se mi snažila dát jen ty nejlepší rady, ale zároveň mě o ničem nepřesvědčovala a nechala mě si natlouct a poučit se z vlastních chyb.

„Budu doufat, že se o tom dozvím velmi brzy." Mrkne na mě a usmívá se, já ji na to jen kývnu. „Přála bych ti štěstí, zvlášť po tom, co sis za uplynulý rok prožila a prožíváš dál."

„Děkuju, mami." Usměju se na ní a zlehka ji obejmu.

Zbytek večera koukáme na televizi, všichni máme přes sebe jednu deku a já si užívám, že jsme tu všichni společně. Poprvé si v tomhle domě připadám jako doma, a ne jako na místě, kde bydlím.

Kolem 22h večer se se mnou rozloučí a odjíždějí domů. Nařizuji mamce, ať mi napíše, že dojeli v pořádku domů. Silnice už sice vypadají líp, ale je pořád zima a sníh.

Když mi po cca půlhodince přijde zpráva od mamky, že jsou doma, pustím si film a doufám, že u nějusnu. Po hodině marného snažení to vzdám a přesunu se do ložnice. Zkusím si dáthorkou koupel a udělám každovečerní rutinu, ale ani to mi nenavodí potřebnouúnavu ke spánku. Cestou k posteli přemýšlím, jak si vypnout mozek, abychvůbec usnula. Je mi zase mizerně. Lehnu si do postele a v peřinách cítím ještěLucasovu vůni. Přesunu se na stranu, kde spal a zachumlám se. S každýmnádechem vdechnu kousek jeho vůně a cítím, jak se ve mně rozprostírá klid aúnava. Trvá to jen pár minut a usínám.