Žijící Smrt /Living Death/

14. Lucas

Lucifer se jen uchechtne a dál kouká před sebe. Zajedu na zdejší vyhlídku a zastavím, ať se můžu naplno soustředit na náš rozhovor. Navíc by mě teď bouračka mohla vážně bolet, nebo zabít a to nechci, že jo.

„Nechtěl bys mi náhodou prozradit, co se to tady děje?" Zeptám se ho.

„Co máš na mysli?" Zeptá se mě rádoby nevinně a koukne se na mě. Ten jeho andělskej obličej podobnej Ryanu Goslingovi, mě začíná vysírat. Vypadá jako neviňátko, nikdo by v něm neviděl Lucifera, dokud ho nevidí při svojí práci. To je krutá podívaná. Dokonce i ty jeho světle modrý oči u toho vypadají děsivě. Dám mu pohlavek.

„Co to ku.." Zaprotestuje.

„Nedělej blbýho, víš moc dobře, co myslím!" Odpovím podrážděně.

„Víš, že jsem poprvé silnější než ty? Měl by sis mě předcházet." Vysmívá se mi, blbeček.

„Naser si." Odseknu. To už se mi vysmívá naplno. Nevím, proč jsem si jen na chvíli myslel, že se od něho dozvím něco užitečného.

„Ale no tak, odkdy jsi tak napruzenej?" Zeptá se mě. Neodpovídám mu. Nejradši bych ho praštil znovu. A pořádně.

„Ale ale, že by se ti bloncka dostávala pod kůži? Nedivím se, taky bych si dal říct." V tu chvíli mu ji vrazím přímo do obličeje. Směje se ještě víc a já přemýšlím, jestli mám všechny kosti v původním stavu. Trapný lidský bolvý tělo!

„Budu to brát jako ano." Uchechtne se. Debílek arogantní.

„Uvědomuješ si, že za pár dní z tebe zase můžu udělat krmení pro ryby?" Odpovím mu.

„To můžeš, ale El mě zase vrátí zpět. I když jsem ho nasral, má pro mě pořád slabý místo. To víš, první syn..." Má pravdu, Luci je jeho oblíbenec, proto ho tak nepřiměřeně potrestal.

„Souhlasím, lepší bude mučení a já vím, co na tebe platí." Teď se uchechtnu já.

„Kvůli tomu jsi se mnou ale původně nechtěl mluvit." Mění téma. Srab.

„Nechtěl, ale pochybuju, ale z tebe stejněn nedostanu nic, co by mi pomohlo."

„Tak už mi řekni, co tě trápí." Řekne přeslazeně. Je vážně osina v zadku.

„Blbečku, trápí mě to propojení! Trápí mě to, že ona to cítí taky! Trápí mě, že nevím, jak je to možný! Beru zpět, netrápí mě to, sere mě to! Nemám žádný vysvětlení! Sere mě i to, že už teď bych za ní jel nejradši zpátky! Sere mě, že nevím, co mám dělat!" Vybouchnu. Lucifer už se nesměje. On bývá ten impulzivní, ne já. Jsem schopný odnést duši nemluvněti a ani to se mnou nehne a pak se objeví obyčejná holka a já se neumím ovládat. Nevím, jestli je to víc tím, že máme nějaké spojení, nebo tím, že neznám odpovědi.

„Nejspíš je to jen část tvé zkoušky, nikdo z lidí nemá odpovědi na nic a musí s tím žít. Musí se naučit přijímat důsledky svých rozhodnutí. Třeba El chce, abys přesně tohle zažil a až se vrátíš, bude zase všechno jako dřív. Třeba chtěl abys prožil to, co dvojplameny." Zamyslím se nad tím. Dvojplameny, něco víc než spřízněná duše.

Dvojplameny jsou 2 různé dokonalé duše, které k sobě patří, ale většinou si k sobě najdou cestu až v Ráji, protože aby sílu svých emocí dokázali unést, musí být jejich duše znovu zacelené. Pokud se potkají nezacelené je to katastrofa. Lidé to prožívají jako svůj nejsilnější emocionální vztah, který ale ztroskotá právě na té intenzitě. Často to z lidí dělá žárlivce, nebo závisláky. Je to ten toxický vztah, který prožívají natolik, že je to vzájemně prostě ničí a člověk pozná svou nejhorší verzi sebe sama. Jakmile se ale potkají po zacelení, jejich vztah pouze sílí v dobrém slova smyslu, protože jsou pro sebe stvořeni. Ale to nemohl být můj případ, nebo jo? Já přece nejsem člověk, ani moje duše není stejná jako ta lidská. Navíc dvojplameny necítí to fyzické propojení jako mám já s Theou. Už teď tajně doufám, že o něj nepřijdu. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc chci to spojení prozkoumat a zjišťovat jeho sílu.