Žijící Smrt /Living Death/

15. Thea

Probouzím se do ostrého ranního světla. Je to jedno z těch krásných zimních rán. Obloha je jasně modrá, bez jediného mráčku a vše ostatní je pod vrstvou sněhu. Jak se světlo odráží od vší té bílé, všechno vypadá mnohem zářivěji a ostřeji. Kvůli tomuhle pohledu jsem vždy chtěla dům s výhledem z kuchyně na zahradu. Ta představa se mi dneškem plní. Zamířím do kuchyně, udělám si kakao a jen se dívám ven. Na nic nemyslím, prostě si užívám tu zimní pohádku přede mnou. Tiše obdivuji přírodu, obzvlášť ty nádherné malby na skle od mrazu a to jak dokonale obalil větve opadaných stromů.

Cítím se o něco líp. Začínám se pomalu hojit. Vyzní to asi divně, ale pomohlo mi, že už to s Naty nějak dopadlo. Každodenní čekání, zda se něco stane je příšerně vysilující. Věděla jsem, že šance na probuzení jsou mizivé, o to mizivější byly představy, že když se probudí, bude jako dřív. Její mozek byl natolik poškozený, že by nejspíš ležela naprosto stejně, jen s otevřenýma očima. Ale prostě jsem si nedovolila ztratit naději a víru v to, že se probudí a bude naprosto v pořádku, protože tím bych to s ní vzdala, a to prostě nešlo. Nikdy jsem to nehodlala vzdát a nevzdala bych to ani s nikým jiným.

Dál stojím u okna s hrnkem kakaa v ruce a cítím, jak ze mě postupně padá tíha spojená s bolestnou ztrátou. Vím, že už to nebude jako dřív. Vím, že na různých místech a v různých situacích mi bude líto, že tu se mnou není, nebo si přesně představím, jak by reagovala a co by řekla. Ale už bude jen tam ve mně, v hlavě a srdci, kde její místo zůstane, dokud budu živá. Teď už vím, že je její duše volná a že je radši na druhé straně, než aby byla někde mezi. Taky mi pomáhá vědomí toho, že jsme všichni udělali vše, co umíme a co známe. Po dlouhé době se dokážu líp nadechnout a přistihnu se, jak se usmívám při pohledu ven. Velké díky připadá i Lucasovi. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi připadá, jak kdyby mi z ramenou sundal většinu toho závaží, která tam byla, než mě našel v propasti bolesti a povytáhl mě ven.

Podívám na mobil a tajně doufám, že tam uvidím zprávu právě od něho. Ale nic. Napíšu Stelle, jestli se za ní dneska po obědě můžu zastavit. Chci ji vidět a zároveň ji tak trochu zkontrolovat a být tam pro ni. Ve chvíli, kdy odkládám telefon mi cinkne zpráva.

Lucas: Ahoj, co budeš dneska večeřet?

Usměju se a odpovídám: Má to být pozvání?

Obratem mi odepíše.

To záleží... Zmetek, nechám ho chvíli vycukat a neodepíšu.

Dobře, má to být pozvání.

Odepíše po chvíli. A já se zase usmívám jak jelítko.

Pokud ti nebude vadit pozdní večeře, tak půjdu ráda.

Pozdní večeře mi vyhovuje. Máš nějakou oblíbenou restauraci, kam bys chtěla zajít?

Nechám to na tobě. Odpovím mu. Chvilku trvá, než odepíše. Ale nakonec přijdou hned 2 zprávy za sebou.

Dobře, vyzvednu tě v 19:30hod. Vezmu tě do Lyon's.

Budu se těšit.

Trochu znervózním, Lyon's je jedna ze špičkových restauracích v širokém okolí. Na Lucasovi šlo vidět, že se pohybuje ve vyšších kruzích než já. Možná v těch nejvyšších. Já se tomuhle světu vždycky spíš vyhýbala. Mám radši obyčejnost. Radši se cítím nenuceně a pohodlně než nastrojeně a nemusím být celý večer nervózní z toho, že mi ukápne jídlo na šaty. Na druhou stranu si ho neumím představit jinde než v nějakém luxusním podniku. On prostě obyčejně nepůsobí ani trochu. Ale nechala jsem to na něm a třeba si ani ty šaty ničím neumažu, nezlomím si nohy v podpatcích a dopadne to dobře. Nebo se stane všechno z toho a on buď včas uteče, nebo zůstane.