Žijící Smrt /Living Death/

30. Lucas

Hned po mém stvoření se mi vypálily první dva řádky. Třetí následoval, když jsme s Elem vytvořili Nebesa a Anděly. Poslední řádky se do mě vryly, když jsem si šel pro první duše.

Vždy to byla šílená bolest, smrtelník by ji nepřežil. První Thein dotek na tomhle místě, byl skoro na poloviční síle té bolesti. Myslel jsem, že už vím všechno jako El, krom budoucnosti, ale každý okamžik s ní, mě přesvědčuje o opaku.

Vezmu si na sebe obyčejné bílé triko a černé tepláky. Dneska už se nikam nechystám. Naliju si další sklenku a vypiju jí opět na jeden zátah. Už je tma. Vylezu na balkon, zapálím cigaretu a sleduju město pode mnou. Na nic nemyslím, jen se dívám na život tam dole.

Dokouřím a jdu se navečeřet. Zapíjím to další sklenkou whiskey a přesouvám se k piánu. Prvně si zahraju něco jednoduššího, aby si prsty zvykly. Postupně se dostávám k náročnějším písním a zahraju několik skladeb z vážné muziky. Hudba mě pohltí a povede se mi nemyslet. Tyhle skladby znám moc dobře a hraju je bez přemýšlení. U Vivaldiho 4 ročních období se dokonale vyřádím na těch klávesách. Po dohrání posledního tónu mě už bolí skoro celé ruce. Do krku pošlu další hřejivou sklenku whiskey a zase chvíli pozoruju město, jen teď už tam svítí mnohem míň světýlek, jak lidi postupně zhasínají a jdou spát. Znovu se podívám na mobil a zase nic. Odložím ho, protáhnu si nohy a chvíli jsem jen opřený o piáno a představuju si, co bych pro ní připravil, kdyby mi napsala, že za mnou dorazí.

Asi bych se držel klasiky, přichystal bych večeři, v koupelně připravil svíčky, napustil vanu a přidal bych do ní pěnu, kterou používá doma, možná bych tam vysypal i plátky rudých růží. Kdo by byl řekl, že se mi někdy něco takovýho stane. Obraz s růžemi mi zůstane v hlavě a vzpomenu si na jednu dokonalou písničku. Bed of Roses. Začnu pomalu hrát, tentokrát si k tomu začnu i zpívat. S každým slovem si v hlavě představují jí, jak jí pomalu svlékám a pokládám nahou do své postele. Myšlenky mi ujedou mnohem dál. Myslím na naše poslední milování a akorát se tím trestám. Chci to zažít znovu. Hraju dál a text téhle písničky se mi zarývá do kůže jako tetovací jehla. Prožívám to naplno. Tohle je na hudbě to dokonalý. Je to perfektní terapie a ventil emocí. Bohužel, mi to dnes připomíná to, po čem nejvíc toužím a nemám momentálně na dosah. Do hajzlu! Jak se dá ze sedmýho nebe, tak rychle spadnout.

Dohraju poslední noty a tíha mých emocí mě zavalí, jako lavina. Projedu si rukama ve vlasech a trochu se za ně zatáhnu, jak kdyby to mělo pomoct. S prásknutím přiklopím klávesy a sáhnu na whiskovku, pomalu se z ní napiju. Už dávno jsem přestal počítat, kolik jich dnes večer bylo. Podívám se opět na město pod sebou, většina světel už zhasla. Už je noc. Pak mi dojde, že v okně vidím ještě něco, nebo spíš někoho. Něčí odraz. A je to ona. Je skutečně tady, nebo těch sklenek dneska už bylo příliš?

Okamžitě se otočím. Musím se přesvědčit, že se mi to jen nezdá, že není jen přeludem v mojí hlavě. Naše pohledy se setkají. Konečně vidím ty její nádherný oči přímo před sebou. Rychle ji přelétnu očima, vlasy má ještě vlhký, pod kabátem má jen krátké šaty, na nohou kozačky a v ruce drží kabelku. Do hajzlu, to je pohled, kam se sere celej Ráj.

Zvednu se ve stejnou chvíli, kdy ona zamíří ke mně. Skočí na mě a omotá mi nohy kolem pasu a ruce kolem krku. Po záplavě energie mezi námi, se ve mně mísí její pocity touhy s těmi mými a nedokážu říct, které jsou silnější. Chytnu ji za zadek a rty přilepím k těm jejím. Prsty mi proplétá ve vlasech a občas mě za ně zatáhne. Já ji za to na oplátku stisknu hýždě. Je to dokonalý. Zase. Vzpomenu si na to, co jsem pro ní chtěl přichystat a, kurva, tohle je tisíckrát lepší. Plánovaný gesta nikdy netrumfnou spontánní činy. A její nečekaný příchod mě dostal. Chytnu ji ještě pevněji a snažím se jí přitisknout ještě blíž, i když vím, že to není možný.