Žijící Smrt /Living Death/

33. Thea

Ráno se probudím v posteli a vím jistě, že jsem do ložnice nedošla. Lucas mě sem musel přenést. Zavrtím se v jeho sevření a čekám, jestli zareaguje, nebo ještě spí.

„Dobré ráno." Zašeptá mi rozespale do vlasů. Místo odpovědi se k němu otočím a lehce ho políbím na rty. Nějakou dobu spolu jen ležíme, ale nakonec mě můj močový měchýř přesvědčí o tom, že už opravdu musím vstát.

V koupelně si vzpomenu na včerejší díly seriálu a začínám si hrát s myšlenkou, že bych chtěla Lucase představit Naty. Zdál se mi včera otevřený tomuhle tématu a pokud má utéct proto, že si na hřbitově povídám se svojí mrtvou kámoškou, ať je to dřív než později.

Když opustím koupelnu najdu Lucase u stolu s připravenou snídaní. Připojím se k němu a pustíme se do jídla.

„Chtěla bych tě dneska někam vzít." Lucas přestane kousat a podezřele si mě prohlédne. Protočím oči v sloup. „Chci tě někomu představit." Dodám a znervózním. Lucas se do mě zavrtá pohledem a kývne hlavou.

„Dobře, kdy budeš chtít vyrazit?"

„Můžeme klidně po snídani." Odpovím nejistě a pokračuji v jídle.

Když zaparkuji před hřbitovem, Lucas se na mě zvědavě podívá.

„Čekal jsem ledaco, ale tohle vážně ne." Prohlásí s úsměvem Lucas, nervózně mu úsměv vrátím a on mě chytí za ruku, proplete si se mnou prsty a lehce mě zmáčkne. „Tak pojď, na tohle seznámení jsem zvědavej." Dopoví a hned se cítím líp, možná nejsem takový blázen, nebo jsem konečně k sobě našla někoho, kdo je stejný magor jako já. Nat by se líbil. Teď jsem to já, kdo pevněji stiskne dlaň a vedu Lucase k hrobu Nat.

„Tadááá, tohle je Nat, nebo alespoň to, co mi tu po ní zůstalo. Je to moje nejlepší kámoška a tím pádem tvůj největší nepřítel, pokud mi někdy ublížíš. Chodím si sem za ní občas povídat a jestli ti teprve teď došlo, že jsem magor, máš poslední šanci utéct." Dopovím jedním dechem vedle Natyina pomníku a chytím se ho, jak kdybych chytla Nat kolem pasu. Lucas se na mě chvíli dívá, prohlíží si mě od shora dolů, asi si v mysli dělá seznam pro a proti, jestli mu za to stojím. Pak přijde z druhé strany náhrobku a poplácá ho.

„Těší mě Nat, jsem Lucas a očividně jsem stejně švihlej jako tady Thea, ale mě tohle vaše přátelství až za hrob přijde skvěly, sice trochu morbidní, ale skvělý." Řekne Lucas a já mám nefalšovanou radost.

„Vidíš, mělas pravdu, vážně existuje někdo s podobnou mentální retardací jako mám já." Povím Nat a vzpomínám, jak mi dávala naději po každém rozchodu a snažila se mě podpořit v tom, abych se nespokojila jentak s někým. Lucas mě jako reakci na to přitáhne k sobě a políbí mě.

Na hřbitově jsme strávili skoro 2 hodiny. Jsem zmrzlá, hladová, ale šťastná. Lucas je na tom stejně, ale jeho zmrzlá verze je k sežrání. S růžovým nosem od mrazu vypadá o několik let mladší a já mám nápad, kam zajedeme tentokrát. Cestou zastavíme na jídlo a v marketu koupím dvoje obyčejné boby a něco ke svačině mezitím, co Lucas, na můj příkaz, čeká v autě. Ještě do košíku přihodím pořádné zimní čepice s obrovskými bambulemi, nepromokavé rukavice a šály. Nákup narvu do kufru a vyrážím na nejbližší horu.

Jakmile zaparkuji pod úpatím, skočím do kufru pro věci. Čepici s černou bambulí nasadím Lucasovi na hlavu, kolem krku mu zavážu šálu a do klína mu vysypu rukavice.

„Nasaď si je, budeš je potřebovat." Zazubím se na něho a sama si na hlavu narazím čepici s červenou bambulí, zamotám si krk do šály a pořádně si nasadím rukavice.