Žijící Smrt /Living Death/

45. Lucas

Ne... Ne, ne, ne... To se nestalo, ne, pár hodin před koncem!

„ELOHIME?!?!?" zařval jsem. „ELOHIME! Okamžitě se tu ukaž!" řval jsem znovu z plných plic, když jsem koukal na svoji mrtvou tělesnou schránku.

„Celou dobu jsi věděl, že to takhle skončí, že jo?!?! Tak už se ukaž, ty srabe!" Neukázal se, ne že by mě to překvapilo, zjevoval se, jen když sám chtěl. Ale i tak mnou cloumal vztek. Rozhlédl jsem se kolem a viděl, jak smrťák odvádí Stellu Jonasovou, okamžitě mi myslí problesklo, kdo je to a co se stalo. Stejně jsem si proklepl i Darella, byl to jen další mocí opilej ubožák, ale že to na mě takhle připraví jsem nečekal, možná proto, že to nebylo z jeho hlavy.

Z myšlenek mě vytrhne, když do chodby přiběhne JT, chce běžet k mému tělu, ale bodyguardi mu v tom zabrání. Nečekal jsem, že si vůči mně vytvoří takové pouto, ale jeho myšlenky mluví za vše. Ihned mu probleskne hlavou, že v tom má prsty jeho tatík. Zaměřím se na jejich minulost a když zjistím, co se stalo v den Natyiny nehody, obrátí se mi žaludek. Mám chuť Darellovi lámat kost po kosti za to, co udělal. Škoda, že Stella nevěděla, kdo byl skutečným zlem a příčinou smrti její dcery.

Té noci nechal Darell Jamiemu na školní party přimíchat nějakou sračku do pití, aby ho pak svedlo jedno z jeho placených děvčat. Bylo to pár dní poté, co zjistil, že se schází s klukem. Jamiemu ale došlo, že je něco špatně a chtěl se nechat odvézt domů od ochranky, ale ti to na Darellův příkaz neudělali, tak se rozhodl jet sám. Měl v plánu jen dojet někam, kde se ztratí těm gorilám od jeho táty z očí a zaparkovat. Bohužel mu cestu zkřížila Nat, která sama zrovna koukla do navigace těsně před horizontem, ze kterého se v protisměru vyřítil JT.

Na milisekundu jsem byl rád, že teď nemůžu zasahovat do tohohle světa, Darell už by v tuhle chvíli nejspíš nedýchal.

Když jsem se zorientoval v tom, co se stalo, vydal jsem se za ní. Objevil jsem se u její postele a sevřelo se mi hrdlo. Posral jsem to. Do prdele, jak já jsem se nesnášel! Nesnášel jsem Ela... Ale sebe víc... Zase se mu povedlo mě vyškolit... To bych mu ani nevyčítal, ale vím, že tím ublíží hlavně Thee.

Díval jsem se, jak poklidně spí, na nočním stolku měla položenou poslední růži, kterou jsem jí nechal před domem. Díval jsem se na ní a vyčítal si všechno, co jsem přehlédl, dokud jí nezačal zvonit mobil. Na tapetě měla naši společnou fotku z Malediv. Píchlo mě přitom u srdce.

Z telefonátu se dozvěděla, že k nim do nemocnice vezou Stellu a okamžitě se vydala na cestu. Poprvé jsem se mohl ponořit do jejích myšlenek a přehrát si před očima její dosavadní život a všechno to prožít z její perspektivy. Viděl jsem, jak vyrůstala, od jejích prvních nádechů až doteď. Její první krůčky a pády, milující rodinu, ve které vyrůstala, období vzdoru v pubertě, první lásky a románky, její přátelství s Nat. Konečně jsem mohl pochopit, proč bylo jejich pouto tak silné a proč kvůli péči o ní obětovala svůj dosavadní život.

Vždycky jsem věděl, že úlomky duše k sobě mají blízko, ale nikdy jsem to nezkusil prožít přes nějakého smrtelníka. Bylo to silné pouto, pro člověka nevysvětlitelné. Thea s Nat se prostě zničehonic začaly bavit a už nepřestaly a to doslova. Celkem brzy si začaly říkat i ta největší tajemství beze strachu, že by to ta druhá vyzradila. Nikdy o sobě nepochybovaly, i když jejich přátelství bylo někdy zkoušené. Mohly k sobě být naprosto upřímné, protože věděly, že to ta druhá vždy myslí dobře. Thea sice neví, jak to chodí a že je teď Nat její součástí, ale věří, že Nat jí je stále na blízku a že na ní někde v tom posmrtném životě čeká až se spolu vydají na další dobrodružství. Záviděl jsem Thee tu nevědomost, že může věřit čemu chce a tohle byla přesně ta víra a naděje, díky které se jí mohlo lépe překonat její ztrátu.