Žijící Smrt /Living Death/

49. Thea

Do rozednění zbývá asi hodina a já stále stojím s kufrem před domem rodičů a přemýšlím, jestli vejít. Mrzne, poletují drobné vločky a do Štědrého dne zbývají 2 dny. Moje vánoční nálada je na stejném stupni jako teplota venku. Proč jsem sem jezdila? Vůbec tady nechci být, vlastní rodinu neoklamu svým naučeným pracovním úsměvem. Ale musím uznat, že už mi chyběli, hlavně malá Jess, určitě za ten rok hrozně vyrostla, pozná mě ještě vůbec? Dloubne mě přitom v žaludku a cítím se provinile, že jsem se nevrátila na její narozeniny. Měla jsem pro ni koupený i dárek, ale nakonec jsem to nedokázala. Nechtělo se mi čelit realitě, do háje, nechce se mi ani teď, ale jednou mě to muselo dohnat. Ale dneska ještě ne, přijdu až na štědrovečerní večeři, do té doby se tu zase rozkoukám a musím nakoupit všem kupu dárků.

Nakupovat dárky den před Vánoci bylo ještě horší než kdy dřív, hlavně proto, že jsem předem neměla koupený vůbec žádný. Moje pronajaté auto přetéká vším, co jsem pořídila, balícími papíry a stužkami. Než dojedu na hotel a vše zabalím, bude už dávno po půlnoci. Ubytovala jsem se asi hodinu a půl cesty od mého rodného města. Kdyby rodiče věděli, že už jsem tady, neodpustili by mi, že jsem nepřišla.

Byl tu Štědrý den, probudila jsem se s bolavými zády, které jsem měla skoro 4 hodiny ohnuté při balení všech dárků a se sevřeným žaludkem. Naposledy když jsem byla doma, měla jsem denně několik panických atak a nebyla jsem schopná normálně fungovat.

Dívala jsem se z okna, oteplilo se, místo sněhu padal z nebe déšť a mojí vánoční náladu to pohřbilo ještě víc. Podívala jsem se na hodinky a konečně jsem si přečetla zprávu od mamky. Psala, že všichni budou dneska u nich a že doufá, že stihnu dorazit a všichni se prý na mě těší. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem se do koupelny chystat na večer.

Zdržovala jsem se, co to šlo, dokonce jsem za tu krátkou dobu stavěla na dvou benzinových pumpách pro čaj a nějakou svačinu. Byly 4 hodiny odpoledne, když jsem zaparkovala u rodičů před domem. Zrovna jsem přemýšlela, jak všechny ty věci nenápadně poberu, když jsem uslyšela vrznout vrátka od zahrady.

„Ahoj Theo" zašeptal brácha.

„Ahoj Sethe" otočila jsem k němu čelem a krátce jsme se objali. Prohlédl si mě a pak mrknul do auta a všimnul si všech všech dárků.

„Pomůžu ti to dostat potají do domu, co ty na to?" Mrknul na mě a cestou mě šťouchnul loktem do žeber. Usmála jsem se. Věděla jsem, že Seth nebude vyzvídat, sám neměl rád, když byl středem pozornosti a ostatní se od něj snažili cokoli vyzvídat. Všechno řešil sám v sobě a málokdy se otevřel, ale i přesto si troufám říct, že jsem o něm věděla skoro nejvíc ze všech.

Dárky jsme do domu dostali převážně v tichosti, hlavně proto, aby nás neslyšela mála Jess. Když jsme odnesli poslední, vydali jsme se k obývacímu pokoji, který byl propojen s kuchyní i jídelnou.

„Ozvala se někomu Thea?" Ptala se zrovna mamka ostatních a v jejím hlase šla zřetelně slyšet starost. Ostatní jen zamručeli, že ne a na chvíli se po domě rozhostilo ticho. Au, další provinilé píchnutí, jedna zpráva by mě bývala nezabila, vážně už bych se měla propíchnout tu svojí bublinu ignorantství. Musím z toho nějak vybruslit.

„Kdybych se ozvala, nebylo by to překvapení." Pronesla jsem a vstoupila s úsměvem na rtech do obýváku za ostatními. Všechny oči se upřely na mě a nevím, jestli se na chvíli zastavil čas, nebo se všichni jen zasekli. Rozhodně se ale několik sekund nikdo nepohnul, všichni si mě prohlíželi od hlavy k patě.

„Ségra, jsi to vůbec ty?" Valila na mě oči Jenn.

„A kdo jinej?" Usmála jsem se na ní. Rozeběhla se ke mně a objala mě.