Kéž by jenom noční můra/Stein27

2

Přišla jsem domů a slyšela cizí hlasy z naší kuchyně rozhodla jsem se tam teda jít podívat

"Ahoj broučku„ řekla moje matka a šla mě hned obejmout s falešným úsměvem no jasný

Na oko jsem ji obejmula aby se neřeklo a zaměřila jsem se na starší paní a vedle ní seděla další dívka asi mladší než jsem já

"Takže Bell tohle je moje kolegyně z práce Monika a tohle je její dcera Bára„ řekla mi máma a ukázala na ně

"Ahoj„ špitla jsem skoro neslyšně

"Bell mohla by si vzít prosím Barču na horu něco tady ještě musíme vyřešit„ řekla mi máma  já jsem z velkým odporev kývla na náznak že jo a vydala jsem se do pokoje

Je mezi náma hrozný ticho a já nevim co mám říct ale z mýho telefonu mi přijde zpráva

Anettx_kopecka: za hodinku jsem tam kočko

Do prdele já úplně zapomněla že jsem  s ní měla jít ven rychle jsem vyběhla z pokoje do koupelny se začít malovat

Udělala jsem si make-up a něco málo s vlasama rychle jsem běžela zpátky do pokoje se oblíknout

"Hele teď musíš jít pryč jdu s kamarádkou ven„ jenom přikývla a odešla, bylo to jednodušší než jsem si myslela

Vybrala jsem si nějakej crop top a nějaký kalhoty a byla jsem ready

Začal mi zvonit telefon vzala jsem do do ruky a přijmula jsem ho

B:"Ahoj„

A: no nazdárek hele je tady problém víš já nevím jak se k tobě dostat když ta silnice je teď rozkopána takže se sejdeme u školy papa už musím„

Konec

Nestihla jsem ani namítnout jedinou hlásku a típla  to

Nemůžu se tam vrátit nejde to co když tam zase bude? Co když se tam zase ztratím

Vyšla jsem pomalu z pokoje a chystala jsem se vyrazit ale moje máma mi to překazila

"Kam si myslíš že asi jdeš!„ začala na mě řvát nečekala jsem to takže jsem trochu nadskočila

Pomalu jsem se na ni otočila a vyděla jsem ubrečenou Barču jen to ne prosím nemůže bejt taková

"Ven co se děje?„ zeptala jsem se jí zmateně ještě včera nevěděla že jsme vůbec přišla domů

"Ty se ještě ptáš!„ zařvala na mě a vlepila mi facku a to už se uklidnila i Baruna a blbě se na mě koukla

"Ja-já jsem nic neudělal za co?„ řekla jsem smutným hlasem

"Tak ty nevíš!? Ty ji řekneš ať vypadne z tvýho pokoje a ať táhne do prdele a že neni krásná! To ty nejseš krásná jak tohle můžeš někomu říct„

Moje srdce přestalo být jak tohle může říct svojí vlastní dceři

Rozběhla jsem se do chodby si rychle obout boty abych tady nemusela zůstat už ani chvílí

"Kam myslíš že jdeš!„ zařvala na mě když už jsem vycházela z baráku

Hned jak jsem vyběhla začala jsem brečet nechápala jsem že něco takovýho je mi schopná říct

To ty nejseš hezká

Běžela jsem směrem tam kam jsem se už taky nechtěla nikdy vrátit ale ale jestli chci někam ven musím to přežít

Zašla jsem opět do ty tmy a rozhlížela jsem se jestli si něco nepudu pamatovat ale marně opět jsem ztracená

Procházím to tady a žádná ulička mi nic nepřipomíná až na tohle místo tady se to stalo

Ta vzpomínka se mi ihned vybavila a já opět ztuhla a projela nou husina a studenej pot

Pomalu jsem se rozešla a viděla jsem opět ten dům 27 zase jsem chodila v kruzích

Je ten dům snad prokletej?

Možná i něco horšího než jenom prokletej

Stoupla jsem si před něj a důkladně jsem si ho prohlédla. Byl jako každej jinej v této zapadlé ulici tak proč mě tak zaujal?

Opět jsem slyšela kroky za sebou a já jsem zase ztuhla co to se mnou sakra je?

"Co tady zase děláš Bello tady by si neměla bejt„ řekl hádala bych muž z chraplavým hlasem

Opět jsem cítila jeho dech na mim krku a jemné polibky

Opět je to ten stejnej člověk jako předtím

Stála jsem tam a ani se nehnula

"Co ode mě chcete nechte mě bejt„ řekla jsme rozklepanym hlasem a ještě se szalama v očích

"Ššš nebreč nic po tobě nechvi Bello jestli se tomu tak dá říkat„ a opět jsem ucítila jeho rty na mim krku

"Jak víte moje jméno kdo ste„ kladla jsem otázky za otázkama ale neměla jsme se odvahu otočit

"Jak vím tvoje jméno? Vím ho už delší dobu kotě a kdo jsem si musíš představit„ šeptal mi do ucha

Kladla jsem si spoustu otázek ale neměla jsem už odvahu se na mě zeptat

Když jsem cítila cizí ruce má svých bocích přejela ve mě zvláštní vlna

Když jsem se koukla na své boky viděla jsem dvě potetované ruce hladili mě nevěděla jsem co dělat

Začala jsme se třást zimou i strachem

V kapse od kalhot mi začal zvonit telefon v tu chlívi dvě potetované ruce zmizeli z mých boku a ocitli se na mim krku

"Tak zatím puso„ a kroky se začali oddalovat já jsem z rozklepanýma rukama sáhla do kapsi a viděla jsem že mi někdo volá

"Kde kurva seš!„ zakřičela na mě Anet docela už podrážděným hlasem

"Promiň moc se ti omlouvám dej mi chvíli„ řekla jsme rozklepanym hlasem a strachem v očích který teďka pokrývalo celé moje tělo

"Stalo se něco?„

"Ne v pohodě nic se neděje za chvíli budu tam ahoj„ snažila jsem se říct co nejvíce v klidu co jsem mohla

"Dobře pa„ a hovor típla já jsem uklidila telefon a rozešla jsme se ani nevim kam ale někam za světlem
______________________________

Vše pro druhou kapitolu❤️‍🩹 pardon za chyby