Ráno po výstavě se Jakub probudil s těžkým pocitem, že něco důležitého ztratil. Martinův úsměv, jejich krátké, ale intenzivní rozhovory, to všechno se mu přehrávalo v hlavě. Jeho mysl byla stále rozostřená z toho zvláštního setkání. Jakub měl pocit, že musí něco udělat, nějaký krok, který by ho znovu přiblížil k Martinovi. Ale jak ho najít? Vždyť o něm věděl jen jméno, a ani to nemusel být skutečný údaj.
Zatímco se Jakub snažil soustředit na běžné úkoly dne, jeho myšlenky neustále směřovaly k Martinovi. Připomínal si každou drobnost, od Martinova hlasu až po to, jak se dotkl jednoho z obrazů, jakoby si s ním chtěl promluvit. Byla to jen krátká chvíle, ale pro Jakuba zanechala hlubokou stopu.
Odpoledne, když si sedl k psacímu stolu, našel něco, co znovu oživilo jeho naděje – malý lístek, který si omylem strčil do kapsy na výstavě. Byl to lístek z jedné z místností galerie, kde byl vystaven Martinův oblíbený obraz. Přesně si vzpomínal, jak mu ukazoval ten starý impresionistický obraz a mluvil o tom, jak moc ho inspiruje. Jakub vzal lístek do ruky a chvíli ho obracel v prstech. „To je ono," pomyslel si. „Tady to začíná."
Rychle zapnul notebook a otevřel internetový prohlížeč. Začal prohledávat sociální sítě, zadával Martinovo jméno a klíčová slova, která si pamatoval z jejich rozhovorů. Nejprve zkusil Facebook, ale profily s tím jménem byly příliš běžné. Byly jich desítky. Zkoušel Instagram, protože Martin se zmínil, že ho zajímá vizuální umění. Procházel profily, hledal mezi obrázky a kresbami, ale nic, co by mu připomnělo Martina.
S každou další stránkou, kterou prošel, se Jakub cítil čím dál víc beznadějně. „Je vůbec možné najít někoho, koho jsi potkal jen jednou? A navíc v anonymitě internetu?" Jakub začínal pochybovat. Možná si Martin nepřeje být nalezen, možná to celé byla jen jednorázová náhoda.
Otevřel si ještě několik dalších sociálních sítí, ale výsledek byl stejný. Žádné známky po Martinovi. Prošel si i galerie a umělecké skupiny, kde by mohl být aktivní, ale opět nic. Hledal už celé odpoledne a jedinou odměnou mu byla frustrace. Připadal si, jako by se snažil chytit mlhu. Každý pokus se rozplynul do prázdna.
Jakub zavřel notebook a opřel se o židli. Zíral na strop, myšlenky mu vířily v hlavě. „Co teď?" přemítal. Bylo to tak zvláštní, jak silně se cítil propojený s někým, koho sotva znal. „Je to opravdu osud, když ho nedokážu najít? Nebo bych to měl nechat být?" Jakub si přejel rukou po tváři, jakoby chtěl smazat všechno, co ho tížilo.
Vzpomněl si na Martinovy slova: **„Krása je ve všem kolem nás, jen ji musíme umět vidět."** Možná ho nepotřeboval najít hned. Možná měl Martin pravdu – některé věci se objeví samy, když je člověk připraven. Jakub se rozhodl nechat to zatím být. Možná to byl jen začátek něčeho většího. Martin mu ukázal cestu, ale zbytek musí najít sám.
Jakub se zvedl a přešel k oknu. Zvenku k němu doléhal zvuk lidí a ruch města. Měl pocit, že navzdory neúspěchu má ještě před sebou naději. Možná ho osud přivede k Martinovi jinou cestou, na jiném místě. A možná, když bude trpělivý, najde víc než jen střípky.
### Píseň, která se podle mě hodí k této kapitole:
„Invisible String" od Taylor Swift. Text písně mluví o neviditelném vláknu, které spojuje lidi, i když si to ještě neuvědomují. Tento motiv dokonale vystihuje Jakubovu naději, že i když Martina teď nenašel, jejich cesty se mohou v budoucnu znovu protnout.
ČTEŠ
Střípky Osudu
Romance"Střípky osudu" je emotivní příběh o dvou mladých mužích, kteří se potkávají v nečekané situaci, která navždy změní jejich životy. I když se setkají pouze jednou, jejich spojení je tak silné, že se rozhodnou vyhledat jeden druhého prostřednictvím sk...
