Pianista ✔️

27. kapitola - Čistě platonické

Překvapeně pootevřela ústa a prohlížela si ho. Obě předloktí, ramena a žebra... Všude tam byla kůže zjizvena. Některé rány byly bílé, zacelené. Jiné vypadaly živě, vystouple, rozohněle. Byly v pravidelných, symetricky uspořádaných řádcích. Chlad a prázdno, nic víc nedokázala ve svých pocitech pojmenovat. Plíseň se z rohu místnosti rozrostla a zahltila celý pokoj. Vlhký vzduch v plicích Alenu utápěl. Nevěděla, co by se hodilo říct. A domnívala se, že by se nehodilo nic. Zadívala se mu do očí, které ji celou tu dobu pozorovaly.
,,Ted byste měla zděšeně utéct," poradil jí naprosto smířeným hlasem.
,,To je to poslední, co bych měla udělat," oponovala. Skrýval své překvapení, ale Alena to na něm i tak poznala. Zachmuřele zkrabatil své čelo. Stoupl si zády k ní. Vstala a došla k němu. Rozmýšlela se jen pár vteřin, než se odhodlala položit svou ruku na jeho rameno. Trhl sebou, otočil se k ní čelem, chytil ji za obě zápěstí a přetočil ji ke zdi. Opřel ji a přitiskl se na ni takovým způsobem, že skoro byla nohama ve vzduchu. Jen špičkami se snažila udržovat balanc, i když rovnováhu nepotřebovala, zeď a jeho tělo ji dokonale věznili. Vyděšeně pozorovala, jak si ji měří naštvaným pohledem. Přiblížil se k jejímu obličeji, takže přestala dýchat a její tělo se roztřáslo. Hrubě ji políbil a čím víc polibek prohluboval, tím víc bolestivě svíral její ruce. Očekávala, že se ozve její přecitlivělý pud sebezáchovy. Nestalo se, zamotala se jí hlava a zmalátněla. Nakonec jedno její zápěstí pustil. Místo toho, aby se od něj snažila odtáhnout, položila dlaň na jeho rameno a ovinula jednu nohu kolem jeho pasu. Chtěla mu být co nejblíže. Zatímco jí spěšně rozepínal halenku, přešel ústy k jejímu krku a začal ji kousat. Ne něžně, ale skutečně bolestivě. Prohnula se v zádech, mírně zaklonila hlavu a zavzdychala. Zarazil se. Spočíval rty na její klíční kosti, když říkal: ,,Takový nejsem."
Chvíli oddechoval do její kůže, pustil ji a zatímco se Alena znovu dotkla chodidly země, poodstoupil. Bylo to pro ni tak nečekané, že ze sebe vyloudila ještě jeden prosebný sten.
,,Omlouvám se," řekl pouze, když si oblékal svou košili.
,,Ne, to... Já se omlouvám," odpověděla nakonec.
,,Nevím, jak se to mohlo stát. Překvapila jste mě a já se zachoval nepatřičně."
,,Ale mně to..."
,,Nevadilo?" skočil jí do řeči a zahleděl se na ni. ,,To by mělo. Mělo by vás to dokonce vyděsit. Zaprvé, bylo to skutečně špatné. A zadruhé, pokud se vám to líbilo, zklamu vás. Tohle ode mě nesmíte očekávat."
,,Ach tak..." hlesla Alena tiše. ,,Já se vám nelíbím." Hlas v její hlavě už si sumíroval výsměch.
,,Usuzujete špatně. To není o tom, jestli se mi líbíte. A když už jsme u toho – jste nádherná. Ale já na tohle nejsem. Fyzický kontakt s někým, kdo se mnou není, je pro mě tabu. Takže, i kdybych chtěl... A asi bych i chtěl..." nedořekl to, jen krátce zavrtěl hlavou.
,,Mrzí mě to, jestli jsem vám tím nějak ublížila. Bylo mi to prostě příjemné. Nikdy jsem nezažila..." nedořekla to, místo toho si začala zapínat halenku.
,,Měli bychom si promluvit," pravil a oba si sedli kousek od sebe, aby si viděli do očí. ,,Nemůžu popírat, že vás chci ve svém životě," začal. Aleně se divoce rozbušilo srdce. ,,Teď je otázkou, jak náš vztah nazývat."
,,A co to nijak neškatulkovat?" navrhla Alena spíš z donucení, chtěla vypadat jako pohodová dívka, která netlačí na pilu a nechce se vnucovat - o to víc, když má přítele.
,,Dobrá. Tím pádem..." odsouhlasil a odmlčel se. ,,Rád bych vás vídal, co nejčastěji by to bylo možné."
,,Nápodobně," přikývla Alena.
,,Mohla byste u mě i bydlet, nebo přespávat. Samozřejmě ve vedlejší místnosti, abyste měla soukromí. A taky kvůli mému samotnému soukromí."
,,Ano, to by šlo." Bylo to tak jednoduché s nabídkou souhlasit. Až se sama sobě divila, jak lehce na to přistoupila.
,,Vzhledem k tomu, že náš vztah nebudeme nijak blíže definovat a vzhledem k tomu, že jsem trochu jiný, bych vám nijak nezasahoval do vašeho sexuálního života. Jde mi o to, abych s vámi mohl trávit čas, vaše tělo si nebudu nijak uzurpovat. A vaše srdce taky ne."
,,Já nepotřebuju s někým spát."
Trpce se pousmál. ,,Velice unáhlený názor. Jste zdravá žena, která má své potřeby. A časem se to určitě projeví. Možná dřív, než si budete myslet." Stydlivě sklopila zrak, protože skutečně nevěděla, jak to bude v budoucnu. Navíc v ní on sám probudil pocity, ve které nedoufala.
,,Jakmile se nebudete cítit dobře, stačí říct. Váš odchod budu respektovat." Jen pokývala hlavou, že rozumí. ,,Jsem složitý. Vím to a nechci vám nalhávat, že bych mohl někdy být normální."
,,Musím k vám být upřímná. Mám... Já mám přítele."
Chvíli mlčel, Alena zapomněla dýchat, zadržela dech a vyčkávala. Nakonec promluvil: ,,To je v pořádku. Dokonce bych se velice divil, kdybyste partnera neměla."
,,Kdyby... Kdybyste třeba chtěl..."
,,Ne," zarazil ji. ,,Zůstaňte s ním. Tohle bude čistě platonické. Pokud vám to teda nebude vadit, když vás bude chtít vídat muž, kterého skoro neznáte..."
,,Právě naopak. Já s vámi chci být," pronesla sebejistě. ,,Snažila jsem se být bez vás, ale vy mi pomáháte."
,,Pomáhám?" zeptal se a zkoumavě zvedl obočí.
,,Někdy, dobrá, ne někdy... Často slyším Hlas. Nedokázala jsem se ho zbavit, prostě se usadil v mém mozku a ubližoval mi. Ale když jsem vás potkala poprvé, tak mlčel. Vždycky, když jsem s vámi, tak ho nějakým kouzlem dokážete umlčet. S vámi jsem jakýmsi podivným způsobem šťastná."
,,Dokáže ho umlčet i váš partner?"
,,Ne," přiznala, ,,spíš naopak, Hlas se ozývá o to víc."
,,Takže se navzájem potřebujeme?" ujišťoval se.
,,Takže se navzájem potřebujeme," odpověděla Alena.
,,Tím bych to pro dnešek uzavřel. Nevím, jak vy, ale já si musím spoustu věcí promyslet."
,,Já taky," přitakala.
,,Takže... Pokud chcete... Můžete tu přespat," navrhl.
,,Budu moc ráda. Děkuju," odpověděla stejně nejistě a stoupla si. ,,Tak tedy, dobrou noc."
,,Dobrou noc," odvětil a doprovodil ji ke dveřím od pokoje pro hosty. Rozsvítila si a posadila se na postel.