Pianista ✔️

4. kapitola - Dianka

Utíkala, i když jí to moc nešlo. Podívala se na hodinky. Nic nevyčetla, protože při běhu máchala oběma rukama, ale byla si jistá, že dorazí pozdě. Její jediná kamarádka už stála u kašny. Dlouhé černé vlasy poletovaly vzduchem, ale necuchaly se, jen tak... povlávaly. V bílém tílku a rudé sukni. I v tom spěchu Aleně došlo, že ona nikdy tak nádherná nebude. A ani dochvilná, jak se zdálo.
,,Promiň, promiň, promiň..." houkla, když Dianě vběhla do náručí.
,,To nevadí," odvětila jemným hlasem a Alena mohla po zvuku uhádnout, že se Diana usmívá. Odtáhla se od ní a znovu si ji prohlédla.
,,Jsi krásná," řekla Alena.
,,Však ty taky," pravila Diana a obě se vydaly do oblíbené kavárny.

Usadily se u stolku v opuštěném rohu.
,,Tak povídej. Dlouho jsme se neviděly," řekla Alena, do úst si vzložila kořeněný brambůrek a začala chroupat.
,,Mám novou práci," odpověděla Diana potichu. ,,Uklízím v jedné firmě."
,,Doufám, že tam budeš šťastnější." Alena se snažila neznít nešťastně. Jenže její kamarádka mohla mít jakoukoliv práci, kdyby skutečně mohla. Alenu to štvalo a mrzelo, ale Diana vypadala smířeně. Asi člověku nic jiného nezbude, než se s tím smířit, pomyslela si. Jenže to bylo nespravedlivé. Diana – dívka, která zvládala studovat, starat se o dva mladší sourozence, mít brigády. Oproti Aleně, která nedělala při studiu nic, byla Diana dokonalé stvoření.
,,A co ty? Pořád pracuješ v kanceláři?" začala Diana nové téma a napila se toniku.
,,Pořád," odpověděla Alena a zaklepala na stůl, i když si nemyslela, že je to bůhví jaká výhra.
,,Co chlapi?" vyptávala se Diana dál a lišácky na ni mrkla. Alena sklopila zrak a přemýšlela, jak to má říct.
,,Možná půjdu někdy ven s Patrikem," pravila stydlivě.
,,Jako Patrikem – Patrikem? Nebo je to jiný Patrik?"
,,Náš Patrik," potvrdila pouze Alena.
,,A kde jste se setkali? Nebo ti jen napsal?"
,,Viděli jsme se..." Nemohla jí to říct.
,,Na slučáku? Já přece vím, že bylo setkání mých milých spolužáků. Prosím tebe, neboj se, to já snesu. Jsem zvyklá," uklidňovala ji Diana.
,,Ne, ale já jsem se na tebe ptala a Lukáš řekl, že na tebe zapomněl," začala zbrkle chrlit Alena a z pusy jí létaly drobky. Diana se zasmála a zakroutila hlavou.
,,Ty jsi takový moje trdlo. Myslíš, že omylem vždycky zapomenou na mě?" Alena se zarazila a vrátily se jí vzpomínky, které držela za ocelovými dveřmi celé roky. První den, kdy vstoupila do třídy, kde bylo místo jen vedle Diany. Vrátily se jí ty lítostivé pohledy všech ostatních, jako kdyby na Alenu padla nešťastná třináctka. Všechny třídní rady, kdy Diana chtěla něco poznamenat, ale úplnou náhodou ji nikdy nikdo neslyšel. Když se měli spočítat a Diana musela vždycky říct: ,,Ještě já." Vybavil se jí den maturitního plesu, kdy přišlo o jednu skleničku míň, samozřejmě o tu Diančinu a měly sklenku dohromady. Když jeden z kluků omylem strčil do Diany a ona si polila šaty. Dokonce se jí v uších ozýval hlas Marušky: ,,Hlavně si musíme slíbit, že se s ní už nikdy nebudeme bavit. Jé, Alí, kdy jsi přišla? Vůbec jsem si tě nevšimla." Chtěla to zapomenout, chtěla věřit tomu, že to byly náhody.
Alena krátce zamrkala a hlesla smutným hlasem: ,,Jsem tak hloupá. Příští rok tě pozvou, to si piš!" Diana svou kamarádku chytila pevně za ruku a vysvětlila Aleně, že se s tím nesmí trápit, protože o nic nejde. ,,Nejsem dobrá kamarádka. Měla jsem kvůli tomu ztropit povyk. Myslela jsem si, že nejsou tak zlí."
,,Těžko tomu uvěřit, já vím," řekla Diana s nuceným úsměvem. ,,Ty jsi totiž až moc hodná. Proto očekáváš, že budou lidé stejní."
,,Ty mi až moc lichotíš, Dianko. Já jsem asi součástí tohodle... Kdo mlčí, je s námi."
,,Já vím, že taková nejsi. Jsi skvělá, Alenko. Věř mi, já to o tobě vím už od prvního dne na škole a nikdy jsem o tobě nezapochybovala. Tak a teď mi vyprávěj o naší oblíbenkyni Marušce. Určitě vymyslela nějakou složitou a velice uměleckou báseň, že jo?"