Pianista ✔️

35. kapitola - V pořádku

Běžela ulicí a modlila se, aby vchodové dveře byly odemčené. Neviděla jiné východisko. A ani nechtěla jiné hledat. Chtěla být s ním. Cítit svoje srdce zklidněné a přitom neklidné. Bylo zamčeno, takže musela zazvonit. Ani se neozval, nevyzvídal, kdo se snaží dostat do jeho bytovky. Pustil ji dál. Vyjela výtahem do nejvyššího patra, už byly otevřené dveře. Vlétla do obývacího pokoje. Prohlédl si ji od hlavy k patě a tázavě zvedl obočí. Stála před ním v načechraných šatech, načesaných vlasech, vysokých podpatcích (ve kterých očividně dokázala i utíkat).
,,Vážně? Kvůli mě se takhle parádit nemusíte." Zasmála se a přišla těsně k němu.
,,To víte, dávám si záležet na svém vzhledu. Že vás můžu obejmout?" zadoufala se stále stejným úsměvem.
,,Když už jste na to vhodně oblečena, tak bych vám to asi mohl dovolit." Nejdřív ho objala rukama kolem pasu a pak si položila hlavu na jeho hruď. ,,Neříkám, že to není příjemné. Ale jsem trochu nesvůj."
,,To já taky. Nebojte," přiznala Alena. Konečně své ruce umístil na její záda a ona mohla poklidně vydechnout.
,,Zdá se mi to, nebo ples nevyšel podle vašich představ?" Alena byla ráda, že ji objímá, protože plakala a styděla se za to.
,,Bylo to hrozný," zašeptala slabě.
,,Bude to znít příšerně, ale já jsem za to rád," řekl a ona překvapeně zvedla hlavu. ,,Víte, kdyby se vám tam líbilo, tak byste tam zůstala navěky. Patřila byste mezi ně. Zvykla byste si na kaviár a šampaňské. A tím pádem bych vás ztratil, protože nemám peníze na kaviár." Alena se pousmála a poodstoupila.
,,Děkuju za objetí," řekla.
,,Dáte si víno?" zeptal se, aby nemusel nic odpovídat na zmínku o objetí.
,,Moc ráda. Jen se převleču a přijdu," řekla a odešla do svého pokoje. Jako prvních se zbavila náušnic a promnula si rozbolavěné uši. Chvíli bojovala s šaty, pak to vzdala a došla do kuchyně.

,,Omlouvám se, ale potřebuju pomoc. Do šatů mě šněrovala mamka a já se z nich sama nedostanu." Chvíli na ni zíral, pak si očistil ruce a přistoupil k ní. Jeho zaváhání bylo očividné, i když k němu stála zády. Opatrně povoloval šňůrky, dokud se neobjevila její obnažená záda. Jemně ji pohladil po lopatce, Alena se zachvěla a zadržela dech. Jeho horký dotek zmizel.
,,Hotovo," pravil a odešel zpátky k vínu. Alena poděkovala a odešla se převléct. Aspoň trochu se odlíčila, ale vlasy si nechala vyčesané. Zapnula si svetřík a posadila se do křesla. Donesl jí skleničku a přiťukl si s ní. Přinesl si židli z kuchyně a posadil se dva metry od ní.
,,Proč neřeknete, nad čím přemýšlíte?" zeptal se. Alena na něj pohlédla a pak upřela svůj zrak ke skleničce, kterou točila v rukách a povzdechla si.
,,Každý člověk si tajně přeje jednou říct o sobě větu, která by ho vystihla v tom nejlepším světle. U někoho je to přiznání lásky, u jiného úspěch v práci. Taky mám jednu jedinou větu, kterou bych si ráda jednou chtěla zkusit říct a věřit jí. Ta věta by změnila všechno. Řekla bych ji před mými rodiči, protože by ji měli slyšet jako první. Následně svým nepřátelům, a poté teprve svým blízkým. Všem bych to oznámila s plnou parádou. Koupila bych drahý víno, upekla muffiny, uklidila ve svém pokoji, abych měla pocit, že je to všechno zasloužené. Oblékla bych se slavnostně, snad pro tu chvíli slávy. Navoněla bych se parfémem, který si šetřím celé roky. Elegantně bych předstoupila před ostatní, s jemným a klidným úsměvem, smířlivě bych na všechny pohlédla a zhluboka se nadechla. Byl by to moment, který by se zapsal všem do mysli. Nádech by se zdál jako nekonečný, protože bych byla nedočkavá vyslovit tak důležitou zprávu. ,,Jsem v pořádku," řekla bych. Svět by se přestal točit, nevěřícné pohledy, nejistota v mé rovnováze. Následně by se všichni usmáli, oddechli si a začali tleskat a zvolávat mé jméno. Skromně bych se poklonila, mé vystoupení by bylo za mnou. Všechno, co jsem zkazila, by bylo zapomenuto. Nebo aspoň odpuštěno. Maminka by ke mě přistoupila a dojatě mě objala. Rozplakala by se štěstím. Řekla by, že v to doufala celý život. A já bych byla pyšná na to, že bych skutečně byla v pořádku."
,,Naprosto chápu," řekl pouze a napil se.
,,Tak proč to tak nikdy nebude?"
,,Třeba jste v pořádku tak, jak jste," pravil, ale asi tomu nevěřil.
,,Možná jo. Třeba jen stačí si zvyknout na to, že jsem v pořádku. Chudá, vyděšená z lidí a ještě k tomu s těmahle stehnama. Jen jsem chtěla někdy být potřebná," řekla a její hlas zněl tak nešťastně, že se ve svých uších nepoznávala. Dolil jí skleničku.
,,Když jsem byl dítě, sedával jsem na okně a pozoroval jsem hvězdy. Čím jsem byl starší, tím níž jsem se koukal. Skončilo to u toho, že jsem pozoroval zem pod sebou a uvažoval, jestli bych zemřel, kdybych skočil. Nevím, co to zapříčinilo. Kde se stala chyba..." řekl a zapálil si cigaretu. ,,Teď někdy v noci jen tak přistoupím k oknu a dívám se na hvězdy. A vím, co to zapříčinilo. Spíš kdo to zapříčinil. Jste potřebná a možná, že kdybyste byla úplně a naprosto v pořádku, neměli bychom možnost se setkat. A já bych se už nikdy nepodíval k obloze. Málem bych zapomněl, vaše stehna jsou v naprostém pořádku."