Rozsvítil v předsíni. Vyzula si boty. Posadila se na stejné místo jako minule a mnula si ruce, aby se zahřála. Zatáhl závěsy, protože už svítalo. Přinesl jí deku a přikryl její kolena. ,,Děkuju," řekla vděčně. Dokonce jí uvařil čaj a vložil šálek do jejích dlaní. Celá se zatřásla změnou teploty rukou. A taky trochu kvůli tomu, že se maličko při předávání hrníčku dotkli prsty. Vedle ještě položil láhev vína a sám si vzal podobnou. Nastavil kazeťák a přetočil první píseň. To ji překvapilo, protože minule nechal hrát kazeťák bez přestávky, bez přetočení... ,,Tahle je tematická," vysvětlil. Nechtěla si tím lámat hlavu, ale on poznal, na co myslela. Nicméně, když začala hrát píseň, musela se zasněně usmát. ,,Tak doufám, že taky nebudu spát ve vaně, když už jsem v roli návštěvníka já," zavtipkovala. ,,Nemůžete brát Brouky doslova. Já zase nemám krb, ve kterém bych pálil skvělé norské dřevo." Neuvěřitelné, jak člověku v takové chvíli dojde, jak moc je důležité najít sobě podobného člověka. Celý život jí přesně tohle chybělo. Jemné vtipkování o hudbě, a ne hloupé intelektuální tlachání. Alena moc dobře věděla, že nezapadala. Nepatřila do tohoto světa. Ale, díkybohu za to, on taky ne. Nebylo to duševní prozření, ani zásah shůry... To ale vůbec nevadilo. ,,Jsem ráda, že jsem vás potkala," přiznala. Žádná odpověď, jen ten známý nedůvěřivý pohled. Stydlivě sklopila zrak a dál přemýšlela. Uslyšela tiché syknutí a bublavý zvuk. Vzhlédla. Držel se za své předloktí a láhev, kterou předtím držel, se pomalu vylévala na koberec. Hbitě vstala a doběhla k němu. Narovnala flašku, aby zachránila aspoň něco. ,,Můžu vám nějak pomoct?" zeptala se starostlivě. Zavrtěl hlavou. ,,Jen křeč," řekl, aby ji uklidnil. Doběhla do kuchyně, našla utěrky, do kterých se při další písni vpíjelo víno. ,,Přinesla bych i sůl, ale nevěděla jsem..." ,,To je dobré. V pořádku," skočil jí do řeči a protřepal si ruku. ,,Omlouvám se, že nemám u sebe žádné prášky na bolest." Nevěřícně se na ni podíval a vydal ze sebe hýkavý zvuk, který asi nahrazoval smích. ,,Přece se nebudete omlouvat za něco, co jste nezpůsobila." ,,Já vím. To by bylo hloupé," uznala Alena a zatvářila se smutně. ,,Soucit mi nijak nepomáhá. Už to nebolí, nehledejte v tom nic víc než pitomou křeč." ,,Omlouvám se. Nikdy nevím, jak se v takových situacích zachovat." ,,Přehlížejte to. Jako ostatní lidé. To je nejcennější rada, jakou vám můžu dát," odvětil. ,,A bude to potom jednodušší pro mě, nebo pro vás?" zeptala se. ,,Pro vás. A tak je to správně. Buďte aspoň maličko sobecká." Alena se zoufale pousmála. Kéž by jen věděl, jak moc je sobecká. Skoro ve všem, co kdy udělala, hrála hlavní roli sobeckost. ,,Cítíte se teď kvůli mně špatně?" odhadoval. Smutně přikývla hlavou. ,,A chcete se cítit líp?" Zamyslela se. ,,Dlouhé uvažování? Špatná odpověď. Počkejte tu," řekl, vstal a zmizel ve své ložnici.
Vrátil se po dvou písních. A byl úplně jiný. Překvapeně si ho prohlížela. Měl na sobě stále tu černou košili, ale byl bez ponožek a měl plandavé kalhoty. Vlasy měl stažené do culíku. Když si uvědomila, jak na něj zírá s pootevřenými ústy, nenápadně zatřásla hlavou, aby se vzpamatovala. ,,Kouřila jste někdy trávu?" zeptal se, jako kdyby šlo o úplně normální součást konverzace. ,,P-prosím?" vykoktala ze sebe zmateně. ,,Marihuana," osvětlil jí. ,,Já samozřejmě vím, co je tráva. Jen jsem myslela, že jsem se přeslechla." ,,Odpovědi se mi stále nedostalo..." ,,Ano. Když jsem byla na střední, tak jsem si párkrát dala. Ale nejsem moc na to dobrá. Nepůsobí to na mě. Ostatní byli veselejší, aktivnější..." ,,Pa, pa, pa," řekl, aby zarazil její mluvení. ,,Moc nad tím přemýšlíte. Není to o očekávání druhých. Přijměte to jako možnost se cítit líp." Jen se zatvářila zoufale. ,,Nebo se nechcete cítit líp?" ,,Upřímně? Ten pocit neznám, takže se toho bojím." ,,Pocit zhulenosti?" zeptal se. ,,A pocit cítit se líp," dodala k tomu Alena. ,,Dobrá. Pokud nechcete, nebudu vás nutit. Ani nemůžu, to byste se cítila ještě hůř," řekl a teprve teď si všimla, že celou dobu držel v ruce joint. ,,Chci to zkusit. Jen mi musíte pomoct. Připravte mě na to," poprosila. ,,Chcete po cizím člověku, aby vás připravil na požívání drogy?" zeptal se pobaveně. ,,Jo, pokud by vám to nevadilo..." ,,Jen jsem se ujišťoval," řekl a deku, kterou měla u stěny, rozložil na koberec. ,,Zatím se na ni posaďte, já donesu vodu." Poslechla ho, uvelebila se v tureckém sedu. ,,Doporučuju vám svléknout si ten svetřík." Zamračila se. ,,Nechápejte mě špatně. Čím míň toho člověk na sobě má, tím víc je sám sebou," vysvětlil na svou obhajobu. Svlékla se do tílka a zatřásla se náhlým chladem. ,,Pustím něco jiného, abyste se zklidnila." ,,Jsem vám tak vděčná. Nikdo se mnou neměl tolik trpělivosti. Všechno mi vysvětlujete..." Začala hrát hudba. Nádherná hudba. ,,Co to je?" zeptala se, kdy si sedl naproti ní. ,,Cat Stevens. Jeho písně jsou mi velmi blízké." Vzal joint a zvedl ho ke svému čelu. Asi nějaký rituál, napadlo Alenu. Zapálil ho a po troškách vdechoval. Pak přišla řada na Alenu. Vzala joint do ruky a nažila se napodobit jeho činy. Hrozně ji začalo škrábat v krku. ,,Ještě chvíli to vydržte. Co nejdéle zadržet dech, myslete na to, že kašlat můžete potom," uklidňoval ji. Vydechla poměrně klidně a až při nádechu čerstvého vzduchu se rozkašlala. Takhle to pokračovalo dál, nádech, zadržení, výdech, kašel. A pak kašel ustal. Napětí z ramen zmizelo. I když věděla, že se nic neděje, měla pocit, že její vlasy rostou.
,,Tak co?" zeptal se vláčným hlasem. ,,Krása," hlesla jen a byla vděčná, za jeho radu se svetrem, protože její pokožka mohla dýchat. Lehla si hlavou k němu, nohama ke své stěně, on udělal to samé, ale z druhé strany. Tvářemi od sebe byli víc než deset, ale méně než dvacet centimetrů. Jen, když se hodně natočila, viděla trochu jeho oči, ale hlavně měla výhled na jeho rty. Stejně jako on na její. Nikdy se necítila tak volná. A ať už prožívala ten pocit jakkoliv, nestyděla se za to. Už se nebála. Vítala to, protože jí konečně někdo řekl pravdu. Nebyla to ,,pravda pro všechny", byla to jejich ,,soukromá pravda". Tohle jí mělo pomoct cítit se lépe. Zapomenout na hlouposti, kterými zaplňovala svou hlavu. Její mysl odplouvala. Nepotřebovala se šíleně smát, jako ostatní. Pro Alenu Blatnou bylo tohle vysvobození. Byla tak ztišená, že její myšlenky neměly energii na to, být negativní. Neviděla duhu a růžové poníky, ale ten klid, který zavládl byl nádherný. Reálný. Skoro hmatatelný. Další dvě hodiny jen mlčeli a leželi vedle sebe.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
