Pianista ✔️

8. kapitola - Zoufalá pipka

,,Doufám, že si nemyslíš, že dnes usneš," pronesl lenivě Hlas.
Alena se nešťastně, až teatrálně, zasmála a odpověděla: ,,Jak bych mohla...?"
,,Začínáš chápat naše soužití, z toho jsem nadšen." Potichu ležela a vnímala bušení ve spáncích. ,,Zlomená, hloupounká holka."
,,Manipulativní, hloupounký hlásek," zašeptala, ale Hlas se jí odvděčil silnou bolestí v břiše. Tohle si přece člověk nemůže jen tak vsugerovat! Ta bolest byla skutečná, přišla jako odplata za její urážku. Našla v nočním stolku prášek a polkla ho. Neměla u sebe vodu, takže se jí zvedl žaludek a začala se dávit. Rychle běžela do koupelny a zapila lék vzpříčený v krku. Párkrát zakašlala, aby se ujistila, že už je vše v pořádku a za posměšků Hlasu se šla obléct.

Pořád tam seděl, hrál bez přestávky. U piána měl položené pivo, kterému dávno opadla pěna. Jeho neúnavné prsty tancovaly po klávesách, jako kdyby na tom jediném záleželo.
,,Jste si to tu nějak oblíbila," řekla žena potěšeně. Alena se usmála a přikývla, že teda asi ano. ,,Dvě deci vína, prosím."
,,A jaké víno?" zeptala se žena. Alena pokrčila rameny a řekla něco ve smyslu, že se ve vínech stejně moc nevyzná, tak ať ji překvapí.

O pár skleniček později Alena zaklonila hlavu a zhluboka dýchala kouř od sousedního stolu. Sebrala všechnu svou odvahu, trochu vrávoravě vstala a zamířila ke svému tajemnému podivínovi. Došla těšně k němu, sehnula se a položila ruku na jeho rameno. V první chvíli ucítila trhnutí a jeho rameno se v mžiku posunulo o pár centimetrů vedle. Zíraly na ni oči pod zamračeným obočím, snad s nenávistí, možná s nedůvěrou.
,,Já... Omlouvám se... Jen..." koktala lítostivě. ,,Ch-chtěla jsem jen... Hrajete krásně..." dořekla, nic neodpověděl a jeho oči ji děsily. Rychlým krokem zmizela. Zaplatila u baru, vyběhla schody a venku se rozplakala. Představovala si to trochu jinak. Nemusel jí děkovat, ale aspoň si mohl odpustit ten pohled. Ne, ve skutečnosti čekala, že se na ni zadívá a jeho tvář se vyjasní. Trochu se usměje a řekne: ,,Jste hodná. Jsem moc rád, že se vám moje hra líbí." Zeptá se jí na jméno, kde žije, kde pracuje. Třeba ji i pozve na nějaké pití a zeptá se, proč nešla na vysokou školu. Jenže tohle chování by se hodilo spíš k Patrikovi. Takhle by se zachoval Patrik. Patrik, zopakovala si ještě jednou a vyndala mobil.

Dekuju za krasny podvecer, rada se s tebou zase sejdu. A.

Takhle to bylo správné. Patrik odpověděl, když už byla v polovině cesty domů.

Jsem rad, zes napsala sama od sebe. Vzdycky se bojim, ze te necim odradim. Dobrou noc. P.

____

Neděli strávila v posteli a přemítala si předchozí noc, kdy její představy byly zase odlišné od reality. Přála si, aby to byl všechno jen sen. Ten pianista si o ní musel myslet, že je zoufalá pipka, která nemá po večer na práci nic lepšího, než podlézat chlapům v hospodě. S největší pravděpodobností jeho domněnka byla i správná, zamyslela se Alena a hanbou propadala do deprese. Přemítala si v hlavě celou tu scénu. Pořád a neustále dokola. Jak položila ruku na jeho rameno a myslela si, že to bude v pořádku. Jeho chování ji vyvedlo z omylu. Bral ji jako ona brala společnost. Pouhý vetřelec. Narušitel klidu. Jenže v tu chvíli se jí to zdálo jako dobrý nápad. Chtěla sdílet své okouzlení. Myslela si, že mu tím ukáže svou milou a vstřícnou stránku. Nešlo to. Vybrala si špatného muže na snahu k seznamování. Když tam byla předtím, nikdy si jí nevšiml. Neotočil se k lidem. Takže ona pro něj byla cizí, ač on pro ni byl už jistotou. Zamyslela se nad slovem jistota a přiznala si, že to slovo používá častěji než dřív. A navíc naprosto mylně jistotu hledala na špatném místě. To Patrik byl skutečnou jistotou. Dokonale symetrická tvář, skvělé vystupování. Měli by ho vystavit na piedestal. Tato myšlenka nebyla posměšná, i když se za ni styděla. Jenže Patrik byl prostě až neuvěřitelně schopný člen společnosti. Začala se smát jako šílená, protože její uvažování bylo natolik scestné, až to vlastně bylo uvažování úplně normální ženský v jejím věku a plus mínus jejího vzhledu, vzdělání a výchovy. Nějaká duševní porucha v tom moc velkou roli nehrála. Otřela si slzy, které se hromadily v koutcích očí a potlačila další výbuch smíchu. ,,Jsem typická členka této společnosti. To je směšné samo o sobě, ani mi na to nemusíš odpovídat," řekla a Hlas se skutečně neozval. Byl určitě spokojený s jejím smýšlením. Tomu se znovu hlasitě zasmála, sáhla po první knize, kterou našla a četla si.