Pianista ✔️

9. kapitola - Potvorák

V pondělí a úterý se ještě snažila pravidelně informovat Patrika o tom, jak se jí daří, co je nového v jejím životě (moc toho nebylo, naopak, nového nebylo nic). A Patrik vždy odepsal, intervaly jeho odepisování byly od dvou minut po hodinu, ale nikdy ne víc. Divila se tomu, že má tolik času na odepisování zrovna jí. Působil jako vytížený člověk.

Ve středu se to zlomilo a ona zase jen ležela a poslouchala pípání mobilu. Přetočila se na bok a ostentativně zapomínala na povinnosti, které si vůči Patrikovi vytvořila. Ve čtvrtek mu napsala, že se ozve o víkendu.

Mam hrozne prace, nestiham se divat na mobil. Mrzi me to. Odpust mi. Vikendy jsou pro me lepsi na dopisovani (i setkani).

Víc než jedna věta, to se překonala. A Patrik byl chápavý a trpělivý. Prý není, co by jí měl odpouštět. A těší se na víkend.
,,Ty se mi snad zdáš, chlapče," řekla sama sobě Alena a nevěřícně zavrtěla hlavou.

V pátek si hned po příchodu z práce lehla a spala. Snaha normálně fungovat ji vyčerpávala. Probudila se kolem deváté hodiny večerní a napsala Patrikovi, od kterého se přes celý den shromaždovaly zprávy o pozvání na víno.

Nebylo to jednoduché, ale scházela se s ním poměrně často. A jedné noci mu dovolila polibek, pravý a nefalšovaný polibek, který značil víc než přátelská pusa. Ještě hodinu potom se jí třásly ruce a vyděšeně si ten zážitek vracela, jestli bylo všechno správně. Dlouho nikoho nelíbala, takže si Patrik musel myslet, že je nezkušené kuře. A vlastně byla v těchto věcech nováček. Líbání se s kluky na střední se nedalo počítat za hodné porovnávání s Patrikem. Když jí napsal, že děkuje za nádherný polibek, trochu ji to uklidnilo.

Celý říjen se nesl v duchu probdělých nocí. A protože se vyhýbala pianistovi, neměla nikoho, kdo by utišil Hlas. S Patrikem se sešla pětkrát. Absolvovala posezení ve vinárně, divadlo, další schůzky si zas tak moc nepamatovala. Věděla jen, že se zlepšovala v líbání. Teda, v technice, ale jinak se stále cítila nepříjemně, když ta chvíle nastala. Jen, když byli ve vinárně a ona byla v náladě, tak to bylo jednodušší. Tehdy si řekla, že si bude před každým setkáním dávat minimálně sklenku vína. Hlídala si, aby to nikdy nebyla víc než jedna sklenička, jinak by její úsudek mohl zakopnout a Alena by se stala trapnou a otravnou. To nechtěla. Hlavně po tom zážitku s pianistou, na kterého myslela víc, než by si přála.

,,Uvažoval jsem o tom, co mezi námi je," řekl Patrik a Alena vytřeštila oči. V té krátké chvilce ticha zpytovala své svědomí, zvažovala všechny situace, které v dalších minutách mohou nastat, připravila si několik vět na rozchod/lichotku/pauzu i žádost o ruku (která byla velice nepravděpodobná, ale stejně děsivá jako ostatní potencionální budoucnosti).
,,Ano?" přikývla hlavou, aby pokračoval.
,,Někdy si nejsem jistý, jestli to naše scházení má nějaký smysl. Jestli to pro nás znamená to stejné. Chtěl bych se tě proto zeptat, jestli mě bereš jen jako kamaráda, známého, bývalého spolužáka...?" Alena uhnula pohledem a přemýšlela nad odpovědí. Nevěděla, co k němu cítí. Bylo moc brzo. Možná, že ho měla moc ráda, možná, že si to jen namlouvala. Jenže kdyby mu tohle řekla, ranila by ho a on by si našel jinou – rozhodnější slečnu.
,,Rozhodně tě neberu jen jako kamaráda. Mám tě ráda, jen to zatím nemůžu pojmenovat láskou. Teprve se poznáváme, v těhle věcech jsem ještě nejistá a potřebuju se ujistit, než ti řeknu jasné ano, nebo ne. Prostě jsi mi moc sympatický, ráda s tebou trávím svůj čas, často na tebe myslím a i když ti neodepisuju tak často, jak bych si přála, stále si představuju, že si povídáme," vyhrkla tak rychle, až se lekla, že ta věta nemohla dávat smysl. Patrik mlčel, takže nevěděla, jestli její odpověď byla přiměřená, uspokojivá, nebo příšerně hloupá. Tohle ticho bylo týráním Aleniny duše.
,,Ach tak," pravil Patrik a ještě přemýšlel. Měla mu říct, že se omlouvá? Že pochopí, když už se s ní nebude chtít vídat? Že své pocity prostě neuměla pojmenovat a že si Patrik zaslouží někoho, kdo to dokáže? Měla? Možná i musela. Najednou však Patrik znovu promluvil. ,,Tahle odpověď mi naprosto stačí. Taky jsem neměl moc vztahů a vím, že na tebe spěchám. Omlouvám se. Nechtěl jsem tě nutit do nějakých vyznání, jen jsem se hrozně bál, že si o mě myslíš, jaký nejsem idiot."
,,Ty a idiot? To bych si nikdy nepomyslela," řekla hned Alena, protože to byla naprostá pravda. On idiot nebyl. Alena se s idioty nebavila, dokonce před nimi utíkala.
,,Mám tě rád, Alí. A myslím, že kdybysme na tom zapracovali, byli bysme nejlepší pár na tomhle světě. Sice pořád pracuju a ženu se za nějakým pokladem, ale vím, že ty bys mě dokázala držet při zemi a připomínat mi, na čem skutečně záleží." Zavřela oči, aby zahnala slzy. Nikdy nic krásnějšího neslyšela. Bylo to upřímné a citlivé.
,,Ty jsi neskutečný potvorák. Nechtěla jsem před tebou brečet, ale ty jsi mluvil tak..." zašeptala a otevřela oči, ze kterých se jako z hráze vylily všechny slzy světa.
,,Tohle tě nemělo rozbrečet. Spíš jsem počítal s tím, že se mi vrhneš kolem krku a políbíš mě." Alena se zasmála a otřela si rozmazanou řasenku.
,,To s tím vrháním a líbáním je taky na pořadu dne, neboj."

Vyběhla do svého pokoje, plácla sebou na postel a přetáčela si dnešní film v hlavě, jakoby to bylo plátno. Nevěděla, jestli to pochopila správně, ale asi byla ode dnešní noci oficiálně ve vztahu. Ve skutečném, dospěláckém vztahu plném kompromisů, tolerance a esemesek. Byla z toho vyděšená, taky trochu nadšená, navíc zmatená a ještě znovu, dvojnásobně, vyděšená. V životě Aleny Blatné se objevila nová nálepka, kterou si mohla vystavit na své krásné čelo: Zadaná a žádaná. Stejně byla pořád sebekritická a skeptická. A přitom by měla skákat čtyři metry nad zem a slavit, že se jí podařilo dopracovat se až k reálnému soužití s reálným mužem.
,,Tím nedostatkem spánku máš dost porouchanou schopnost uvažovat normálně. Reálný muž, který s tebou chce chodit, neznamená, že se staneš reálnou ženou, se kterou se dá chodit," ozval se Hlas.
,,Třeba jo. Patrik mi pomůže se změnit. Teď je to úplně jiné. Na tohle jsem čekala, to je šance být šťastná."
,,Rád bych se tomu zasmál, ale to je tak žalostný, že se smát nebudu."
,,Bla, bla, bla. Daří se mi, proto jsi naštvaný a snažíš se mi to zkazit."
,,Ty si to zkazíš sama, neboj, Alenko," vysmál se jí Hlas.
,,Je mi jedno, co si myslíš. Jsem spokojená. Sice nejsem na vztah zvyklá, ale určitě to za snahu stojí."
,,I když jsi spokojená, stejně tě donutím neusnout." Alena si unaveně povzdychla a řekla Hlasu, že by se ráda vyspala. Ten na to odpověděl zamítavě.