Duše hledané, duše zpřízněné

Domov, sladký domov

Mrakodrapy moderního centra Falcany stály uprostřed panoramatu jako královská koruna na hlavě panovníka. Celé město se rozkládalo na rozlehlém meandru, jež byl z jedné strany seříznut a odloučen od pevniny mořským zálivem. Výškové budovy se s příslibem delší a delší vzdálenosti od středu stále zmenšovaly, až se na úrovni pásu několika spojených předměstí proměňovaly v cosi, co Falcanou nepolíbenému oku připomínalo rodinné domky. Ti zkušení věděli, že nic takového jako rodinný dům si nemohl téměř žádný z obyvatel města dovolit.

Centrum není korunou, přemítala Ayeshanur, na noze, jíž překrývala tu druhou balancovala atlas s pevnými deskami, který jí sloužil jako podložka pro kresby. Právě dokončila poslední výškovou budovu, vedle které detailně vykreslila sochu zakladatele města, a vrhla se na pás hor, který Falcanu obklopoval. Ty hory jsou korunou, opravila se, a město je klenotem.

Zavlál vítr a nadzvedl jí buhoku, až musela zvednout ruku a přidržet si ji na hlavě. Západní pobřeží je větrné a v letních měsících bouřlivé protože se mořské větry rozbíjejí o pás Gaellarského pohoří a ochlazené se vracejí zpět. Jednou věcí bylo o krásách Falcany číst v atlasu, ale zcela jinou to všechno prožívat na vlastní kůži.

Tuha jí spadla na ocelovou podlahu a tiše klapla, než se rozdělila vedví.

„Ayeshanur," napomenula ji matka, jež seděla přímo mezi ní a malou Hagiou, jako by k páteři měla přišité pravítko. „Dávej pozor." Přehnaně kritickým pohledem zhlédla výtvarné dílo, než použila zuby jako cedník pro další výtku: „To už jsi skončila s výukou?"

Parník Kleopatra hlasitě zabručel, jak se lodní šrouby usilovně snažily zpomalit. Brzy budou přistávat.

„Ano, matko," šeptla Ayeshanur plna studu. Najednou jí její kresba připadala hloupá a ošklivá.

Matka strnule přikývla. „Historie, geografie, hromadná doprava - odpověz!" Pravačka jí vystřelila do úrovně brady, trojice prstů srovnaná v pozoru jako vojenský oddíl. „Kdo je vysochán na Náměstí Sanctadua?"

„To je ta veliká socha tamhle, viď, mami!" výskla nadšeně holčička z druhé strany lavičky.

„Pšt!" napomenula ji matka.

„Tetrarchos Falco," hlesla Ayeshanur se sklopenou hlavou, příliš se bála zvednout zrak, „zakladatel města."

Matka přikývla a jeden z prstů zmizel. „Nejvyšší vrchol Gaellarských hor?"

„Naischeův vrch. Tisíc dvě stě čtyřicet čtyři metrů nad mořem."

Další kývnutí, další prst sťat.

„Jak se dostaneme do našeho nového domova?"

Vždy ji zaráželo, proč se musela naučit zrovna mapu města a jízdní řády nazpaměť. Za celý svůj krátký život sice žila jen v jediném městě, zato si ale byla jistá, že se žádná z jejích kamarádek nemusela nic takového učit. Město a dopravní prostředky v něm zkrátka existovaly. Tak proč tak najednou?

Odpověď jí v mysli vytanula automaticky. Hlas patřil jejímu otci. „Když jsme se s tvou matkou přestěhovali do Ayradu, neuměli jsme říct jediné slovo elorsky a všichni ti lidé byli pro nás cizí, my jsme tam nikoho neznali, nikoho! No a museli jsme si nějak poradit. Tvá matka se musela naučit nazpaměť název každé ulice, aby dostala práci taxikářky. A já - víš, co jsem se musel naučit já?"

Ty ses musel naučit iusariánskou armádní přísahu, pochodovat podle tamburínky a kolik hvězdiček má jaký vojenský důstojník, protože jsi narukoval, tati, připomněla si s hořkou slzou v očích, a teď jsi mrtvý.