Duše hledané, duše zpřízněné

Pakt

„Firetur ebenet ati," šeptala Hagia, oči přísně zavřené a pohled stočený k zemi. „Archiur filaet ati. Pirivur etredet ati. Ingenur nikhlaet ati."

Životem, provázejícím. Láskou, upřímnou. Hněvem, spravedlivým. Smrtí, milostivou.

Tak se správný a ctnostný firetán loučil s Bohem, pln respektu, vděku, pokory a lásky. Loučil se čtyřmi principy života na zemi i života po smrti. Loučil se čtyřmi cípy hvězdy firetánů. Loučil se připomínkou na to, na co neměl nikdy zapomenout. 

Tatínek jí to vysvětloval, ale to bylo ještě předtím, než odešel do války. Hagie bylo smutno, když na něj vzpomínala. Měla ho ráda, vždy jí choval v náručí a hodně se smál, když se smála ona. A vždycky se mu leskly oči, když na ni hleděl. Často jí zpíval verše z Ingen Thum, i když tomu nesměla říkat zpěv, byla to recitace. Maminka jí řekla, že se s ním brzy uvidí, až si to bude Bůh přát. 

Ale po nějaké době se jí dělalo smutno z toho, jak dlouho to trvá. Občas si přála, aby také umřela, aby mohla tatínka znovu vidět. Jednou o to prosila i Boha, ale maminka ji slyšela a zakázala jí na něco takového myslet. Tak už to nedělala.

Rozrazily se dveře a do místnosti vtrhla pětice dívek.

„Tak ty bys chtěla utíkat, jo?" smála se jedna.

Tón byl hravý, ale Hagia se nemohla zbavit pocitu, že to ta dívka nemyslí z legrace. Dostala strach. Stála jako zmražená a usilovně se soustředila na to, aby jí tolik nehulákalo srdce.

„Ty špinavá couro!"

Takové sprosté holky! Zacpala si uši, ale nebylo jí to příliš platné.

„Ta blbá kráva si myslela, že nám uteče."

„Chyť ji pořádně, Karen!"

BUM!

„Ty svině!"

PRÁSK!

„Tak ty by ses chtěla choulit na zemi, jo?"

Poznávala ty hlasy. To byly dívky od Nur ze třídy. Občas na ně posměšně pokřikovaly, když ji sestřička vyzvedávala a odcházely domů. Byly to protivné holky, nevážily si samy sebe a ještě jim nadávaly. Neměla je ráda.

Ale komu to ubližovaly?

„Nechtě mě na pokoji! Co jsem vám udělala?"

To je maminka! vyděsila se Hagia. Takhle děsivě zněla jenom ona, když Hagiu chránila. Ne, něco na tom hlase nesedělo. Byl mladší, víc dětský. Tón bylo to, co zůstávalo stejné.

Když jí to došlo, hrůzou chtěla vyjeknout a musela se zastavit plácnutím dlaní na ústa. Nur! Bože, co tu děláš?

„To byla moje oblíbená řasenka. Za tohle zaplatíš!"

Bum!

Pokřikovaly na její sestřičku další příšerné věci, než se dveře ozvaly znovu. Zachránili ji až dva chlapci, kteří vtrhli na toalety.

„Co blbnete, holky?"

„Pojďte, musíme vypadnout!"

„Jestli o tom někomu cekneš, couro, zabiju tě."

Hagia si na chvilku myslela, že odešli všichni, ale pak se někdo rozplakal. Byla to Nur. Chtěla za ní jít, ale měla takový strach. Bála se pohnout. Co když je to past? Co když vyleze a stane se jí to samé? 

„Nur," pípla téměř neslyšně a po tvářičce jí skanula slza. Dlaní se opřela o stěnu kabinky, za kterou vzlykala její sestřička.

A ta ze sebe vydala zoufalý nelidský ryk.