Duše hledané, duše zpřízněné

Muži

Deset tisíc lodí zapřáhli do mého srdce a do plachet jim duje deset tisíc východních vichrů, leč nic z toho není dostatkem, aby vyrvaly mi srdce z tvého náručí. Pro čí lásku bude bít, když to nebude ta tvá? Vždyť krev mi do žil vhání pomyšlení na tvé oči. Půlměsíc rudých rtů dává šedivému světu jasné barvy. A když dotkneš se mne, ach, má lásko, zmrzlý prach a ledový popel zažhnou jako nejjasnější slunce. 

Jak dovolit jim mohu připravit mne o vše v životě, zač stojí žít, aniž bych za to onen život nepoložil? Nač ronit hořké slzy a v zkřehlých prstech přesýpat lítostivý prach a popel, nač tiše sedět, naříkat v nehostinné tundře, když před sebou hledím na překrásný palác, jehož přepychem je ryzí láska?

Radši zemřít, nežli plazivě tu zmrznout. Stát krutému světu čelem a bránit a bojovat za domov. V jehož náručí pak spočinu a stanu se zpět šťastným.

Agustine Naische, vykreslený jako zloduch vlastního příběhu. Ale Ayeshanur po každičkém přečtení těchto tří odstavců váhala nad morálním rozložením v hlavě Kerase Raspiho. Praví zloduši nedokázali milovat nikoho víc než sebe. A Agustine... slova která šeptal v předvečer svého osudového souboje s Falcem své ženě do ucha... představila si, jaké by to bylo, kdyby je někdo šeptal jí a necítila se nijak ohrožená. Nevadilo by jí to. Pouze, pokud by to byl její manžel!

Přesto... Agustine, byl skutečně tak špatný?

Zaklapla Hlavu dvou tváří akorát se zvoněním. Zbytek třídy ještě domalovával první úkol z praktické anatomie, ale Ayeshanur sklidila pochvalu od profesorky Rinayi již dávno. Dnes malovali zub, konkrétně špičák. Správný lékař musel vědět, jakým způsobem je zub přichycen k lebce, a jak se v něm rozptylují nervové uzly. Při nešetrném zacházení mohli totiž pacientům způsobit trvalé škody. 

Na chodbě ji dohnal Simon. „Jakto, že ti to tak jde? Nechceš mi dávat po škole lekce malířství? Nemohl bych od tebe opisovat?"

Po dvou týdnech se stále ještě neodvažovala na něj hledět zpříma delší dobu, ale už se nebála na něj pohlédnout, alespoň na chvilku. „Víš, to nepůjde, promiň," pohlédla do jeho skleslých očí a ve spěchu dodala, „ale když zase dokončím něco s předstihem, můžu ti pomoct na hodině."

Oči se mu rozzářily. Byly překvapivě modré. „Vážně? Děkuju!"

Usmála se. „Už musím."

„Jo jasně, kamarádka," kývl a zamával. „Tak zatím."

„Co to tu vidím?" zasyčel jim hlas za zády. „Simone! Už zase? Nemluvili jsme o tom spolu nedávno? Děláš mi u sebe ve třídě ostudu!"

„Amber-"

„Připadá mi, jako bys mne vůbec neposlouchal! Vlastní sestřičku!"

Ayeshanur se nechápavě otočila a spatřila, jak se přímo před ní tyčili do výšky dva starší chlapci - jeden měl zlaté kučeravé vlasy a ostře řezané rysy v obličeji. Modré oči mu svítily jako safíry. Druhý byl snědší s černou hřívou vlasů a pečlivě zastřiženým plnovousem. Pod upnutými kalhotami a tričky s límečkem špatně skrývali těla připomínající oživlé sochy nějakého prastarého kolosea. Charlie Spencer a Jonathan Henry. Dva pomyslní králové školní krásy a povrchnosti, kteří se dělili o svou jedinou královnu - Amber Rancourt. 

Jeden měl paži líně položenou kolem jejích ramen, druhý o něco níže. Předstírali, že něco žvýkali a s naučeným znechucením shlíželi na Ayeshanur. 

„Chceš dopadnout jako tamhleta?" prskla Amber na bratra a bradou lhostejně střelila směrem k dívce u veřejného pítka. Vlasy měla jako podzimní listí a linky kolem očí rozpité slzami.