Duše hledané, duše zpřízněné

Tváře lží

Zaram Anas ze třídy vyšla sama. Nikdy v životě by nedopustila, aby na ni sáhl cizí muž. Zaplašila nepříjemnou myšlenku. Odpusť mi, Pane...

„Co vás tolik rozhořčilo, paní Anasová?" zeptal se ten plešoun nevinně. Jako by nemluvil o ničem důležitějším než o počasí.

Jsou to psi, pomyslela si Zaram Anas, psi! Špinaví, prašiví psi. Nechutná hovada. Zplozenci pekel. Na inspektora však ani nepohlédla, ani mu neodpověděla. Vlastně mu nedala nijak najevo, že by jeho přítomnost jakkoli vnímala.

„Pojďte, můžete se posadit tamhle na židli. Počkat v klidu, než to skončí."

Já ale nechci čekat v klidu! Ďábelská stvoření! Hlavně tenhle inkvizitor! Jak můžou takhle znásilňovat dětskou nevinnost, copak to nevidí? Znásilňovat... ne! Bože, co to děláš? To je trest pro mě za to, co dělám? Co musím dělat? Trestáš mne tam, kde mne to bolí nejvíc?

Ucítila na nadloktí jakýsi tlak. Nejprve nedokázala rozklíčovat, co by to mohlo být, ale když na to místo pohlédla, zjistila, že je to inspektorova ruka. Zděsila se. Byla tak... studená...

„Neopovažujte se mě dotknout!" zaryčela na něj a vyškubla se z jeho sevření. „Ještě jednou se mě dotknete a zabiju vás!"

Tehdy to viděla. Zúžení zornic. Ten záblesk. Droboučký, skoro opožděný. Nepatrný detail, který by někdo jiný nečekal. Šok. A také strach. Spojený s uvědoměním. Něco mu došlo a vyděsilo ho to. Ale co by to mohlo být?

„To jsem...," začal, ale zdráhal se pokračovat. „Promiňte mi." Došel až k židli, kterou před chvílí nabízel a odusnul ji od kulatého stolku. „Prosím, posaďte se. Dojdu vám pro kávu."

Kdyby do ní nebyla vštípena firetánská výchova tak pečlivě, v ten moment by na něj pohlédla a všimla by si, že očima neustále vystřeluje kamsi nahoru - k jejím vlasům a chybějící buhoce.

Chvíli se pokoušela poslouchat za dveřmi, zdali něco neuslyší, ale uvnitř mluvil jakýsi mužský hlas velice klidně. Občas ho na vteřinu nebo dvě přerušil dívčí hlas, ale to se velmi rychle vrátilo zpět k tomu mužskému. 

Moje dcera. Moje nejstarší dcera. Ayeshanur Anas, kterou její otec pojmenoval, protože když se narodila a Bůh jí vdechl život, měsíc Aermin svítil v čistém úplňku, který smrtelné oko naposledy mohlo spatřit před sto lety. Ano, byla po svém otci příliš na to, aby s klidem a trpělivostí dokázala snášet všechny nespravedlnosti smrtelného života, přestože se to snažila dobře skrýt. A nemohla ani vybuchovat tolik jako její otec, takže jí Zaram Anas nemohla nabídnout stejnou láskyplnou výchovu jako její mladší sestře. Ale i naprostý slepec by viděl, že výchova klanu Anasů z Ayeshanur udělala svědomitou, poctivou a ze srdce dobrou mladou ženu. A tihle psi, tihle... ubozí, nechutní fishikové! 

Týráš moje děti, abys mi dal lekci? Přestaň! Okamžitě přestaň! Pokud chceš týrat mou dceru, nechci k tobě. Nech si svoje nebe. Ztrestej mě a pošli do pekla. Nebudeš ubližovat ostatním kvůli mě, to nedovolím. 

Přecházela divokým tempem po chodbě, až pod ní málem praskala dlažba. Hněvala se na na Boha, hněvala se na nevěřící, hněvala se na nespravedlnost, hněvala se... na sebe. Ta myšlenka ji překvapila. Zopakovala ji ještě jednou. Na povrchu cítila uspokojení z toho, že si tentokrát dokázala připustit něco, co ji dlouhou dobu trápilo a nedokázala na to přijít, ale pod povrchem bublal nesoulad. Nebyla to odpověď na zcela všechno, musela přemýšlet víc. Nebyla to ryzí nenávist bylo to něco...

„Paní Anasová?" hlesl inspektor opatrně. 

„Co je?" obořila se na něj jako nakvašená kobra. Myšlenky sfoukl ledový dech toho démona.