Duše hledané, duše zpřízněné

Psí legendy

Mohla by to být noční můra, pokud by Ayeshanur nevěděla každým kouskem svého těla, že to, co se odehrálo, bylo skutečné. 

Zbytek noci se co nejtišeji a nejobezřetněji převalovala pod peřinou, neschopna povolit ostražitost, aby se jí podařilo znovu usnout. Po době, jež se jevila jako celá věčnost, to konečně vzdala a odevzdala své probuzené smysly noční obloze. Měsíc a hvězdy však zmizely. Oblékly se do hávu bouřkové šedi. Noční obloha, Ayeshanuřina nejlepší přítelkyně a konejšitelka, ji opustila.

Rozloučila se s ní slzou. Přemýšlela, proč tak pláče kvůli zamračené obloze, než odůvodnění zaplašila vzpomínkou, že takové reakce se jí dějí poslední dobou často. Od té doby, co se musely odstěhovat. Od té doby, co umřel...

Od toho osudového večera plakala téměř každý den, a slzy byly povolávány ke svému spalujícímu závodu na jejích hebkých tvářích těmi nejnahodilejšími situacemi. Rozbil se hrnek. Do hrnku mu dělala každé ráno kávu. Pláč. Vychovatelka je učila správnou výslovnost slova etredae. To otec dělával také, když byla ještě malinká. Pláč. 

Jako by se snažila zesnulému na jeho cestě k soudnému dni splatit dluh, který si u něj nadělala v den, kdy se to dozvěděla. Tehdy už byla válka v plném proudu. Rodiny se bály večeřet v tradičním početném kruhu. Bály se modlit na svatých místech. Bály se dělat všechno. Anasova rodina se přestěhovala z luxusní vily na okraji města N'sthar do bunkru pod zahradním bazénem a dělila se o konzervu kyselých fazolí, když na střešní víko kdosi zaklepal. Vždy svědomitá, duchapřítomná, opatrná a ochranářská Zaram Anas nejprve prověřila, o koho se jedná, než dovnitř vpustila malého snědého mužíka v červené uniformě císařského vojáka. 

Za běžných okolností by s ním nesměla promluvit, ani se na něj podívat bez přítomnosti svého muže, ale válka byla zlou dobou, a ta zřejmě povolovala výjimky. Když nad tím Ayeshanur uvažovala nyní, došlo jí, proč byla matka při tom hříchu tak klidná a beze strachu. Stejně, jako ona věděla, že s ním nesmí mluvit, věděl i on, že nesmí mluvit s ní. Důvod k uskutečnění jejich konverzace tedy mohl být pouze jeden. Proto ji a Hagii poslala matka za dveře do miniaturní koupelničky až po tak dlouhé době. Ne, protože přišel muž. Ale protože jiný muž odešel navěky...

Ten večer jim matka sdělila svým běžným přísným tónem: „Váš otec je mrtvý. Padl při obléhání Vaalu. Modlete se, aby odešel do nebe a běžte spát." Poté týden nejedla, nepila a nepronesla jediné slovo.

Ten večer Ayeshanur seděla v modlitebním posedu, hleděla skrytým periskopem na hvězdy a na měsíc a neuronila jedinou slzu. Tolik si přála cítit smutek. Cítit vztek. Cokoliv. Radost. Jakoukoli emoci, jen, aby unikla tomu vězení prázdnoty. Ale slzy nepřicházely. A pocity také ne. Teprve nad ránem si uvědomila, že v myšlenkách chtěla jen umřít. Lehnout si a přestat žít. Jen, aby ta prázdnota skončila. Pak si uvědomila, že taková bude nejspíš smrt. Nakonec s prvními paprsky slunce přišlo milosrdné vysvobození - dostala z vlastních myšlenek neskutečný strach. 

Co se to se mnou děje?

„Co se to se mnou děje?" pípla tiše Jess.

Ayeshanur se vrátila do přítomnosti a zjistila, že hledí do odstínů bouřkové šedi. Slyšela rytmický šum vydatného deště, ale kde déšť obvykle přinášel harmonii, dnes v noci s sebou přinášel zlou předtuchu.

„Šššššššš, Jessie. To nic. Není to nic nového, na tohle jsme přeci zvyklé. Spolu to vždycky zvládneme," šeptala Viol.

„Viol, Viol, Viol-" hekala Jess. Znělo to, jako by se praly.