Duše hledané, duše zpřízněné

Vždy držet při sobě

Ayeshanur se jídla ani nedotkla. Matčina touha si s ní promluvit jí z těla vyhnala veškerou chuť běžným způsobem posnídat. O čem bude mluvit? Slyšela je včera večer? Slyšela je v noci?

„JO, DRAHÉ DÁMY," křičela paní Lucilla a její ranní nerozmluvený hlas byl zcela novou úrovní kakofonického utrpění. „VÍTEJTE V DOGVILLE. TO SE TU HOLT ČAS OD ČASU STANE, HLAVNĚ SI Z TOHO NIC NEDĚLEJTE. BAVTE SE SE SPRÁVNEJMA LIDMA A NEOŽÍREJTE SE ZA DEŠTĚ A BUDETE V POHODĚ. PRO VÁS TO BUDE O TO JEDNODUŠŠÍ, ŽE VE SVYM DOMĚ ALKOHOL NESTRPÍM. JEDINĚ TAK U SEBE. HA, HA, HA!"

„Jé, Ayeshanur," vyhrkla užasle Viol, „nevšimla jsem si, že máš na sluníčku hnědé vlasy, myslela jsem, že jsou černé. Moc ti sluší."

Zbystřila vyděšeně se na Viol otočila, aby ji umlčela, ale škoda byla již napáchána. Koutkem oka, velmi opatrně, pohlédla směrem k matce. Ke své hrůze zjistila, že to matka slyšela. Probodávala je nadmíru pohoršeným pohledem a Ayeshanur se nemohla zbavit hlodavého pocitu, že se usilovně snaží přijít na to, který předmět na stole by se dal nejlépe použít jako vražedná zbraň. Čekání, až paní Lucilla opustí stůl, aby mohly odejít všechny, se během mihnutí oka proměnilo na mučení.

Cítila, jak jí pod šaty teče ledový pot. Na místech, kde jí stékal, zanechával husí kůži a ranní vánek z otevřeného okna cestičky ochlazoval, až téměř pálily. 

Konečně všechny vstaly. Matka se okamžitě - bez jediného slova - přesunula do svého pokoje a dveře nechala otevřené. To aby Ayeshanur mohla vstoupit za ní, nebo čelit trestu nejhoršímu.

„Matko?" držela se rámu dveří, její tvář bylo to jediné, čemu dovolila do místnosti vstoupit. Sváděla to na prastarý instinkt být připravená k úprku. Myslí jí bleskla myšlenka, že to udělá tak či tak, bez varování nebo možnosti dát matce šanci promluvit. To protože slyšela, jak říká: „Hagio, bež si prosím chvíli hrát na zahradu, musím si promluvit s tvou sestrou."

To byl konec. Její život skončí za několik málo okamžiků.

„Ano, maminko," řekla holčička, sebrala si své nejoblíbenější panenky a prolétla kolem sestry, jako by tam ani nebyla. 

„Zavři za sebou dveře."

Matko, přestaň to protahovat, prosím.

Opatrně, velice neochotně, zaklapla západku dveří, dobrovolně se uvěznila u Lvice v kleci jen pár chvil poté, co jí cizí dívka složila ten nejhříšnější kompliment, který se mohl člověku zrodit v mysli. 

„Posaď se prosím vedle mě, Nur."

Co prosím?

„Matko, já-" začala, ale okamžitě k tomu přidala rychlou chůzi, jíž překonala vzdálenost mezi nimi. Z paměti jí nezmizelo matčino spílání, že obě odmlouvají, namísto aby poslouchaly. A Ayeshanur v tom byla daleko neposlušnější než její sestra. Ta si vzala své panenky a jednoduše poslechla. Ale úkol pro ni byl jasný a nesliboval nepříjemnosti.

Poslušně si sedla vedle ní, až se skoro dotýkaly. Drahnou chvíli se nic nedělo, pouze mlčely a ona se usilovně dívala na své prsty složené v klíně. Když spatřila prasklinky na prstech, rychle je schovala v bezpečí druhé dlaně. Snad si matka ničeho nevšimla. 

Roky ubíhaly, možná celá staletí, tak to Ayeshanur připadalo. Kosti v celém těle jí praskaly pod tuhým náporem křečovitě napjatých svalů a mozek se usilovně snažil vymanit z potápějící se lodě, jíž byla její lebka. Usilovně se soustředila na oči, ale nebylo to k ničemu. Neviděla, veškeré vnímání ovládly obavy a strach. Cítila, že se začala třást. To až ucítí matka...