Duše hledané, duše zpřízněné

Ženy, část III.

Hagia Jako každý den skončila ve dvanáct hodin, v pravé poledne. Se svými spolužáky byla doprovedena vedoucí vyučující do jídelního pavilonu, kde dostanou půl hodiny na oběd, než budou rozpuštěny do respiračního sálu, kde budou čekat, než si je vyzvedne odpovědná osoba.

Jako vždy se loudala s odklízením věcí a vymluvila se na potřebu jít na toaletu, aby se jí lépe čekalo, než všichni odejdou. Když se ujistila, že u jídelních skříněk nikdo není, rychle rozepla batůžek a vyndala z něj dva plátěné obdélníky. Nasoukala si je pod pestrobarevnou mikinu a vyrazila k toaletám.

Zabouchla za sebou a chvíli zůstala stát. Ani nedýchala. To aby se ujistila, že s ní v místnosti nikdo nebyl. Jednou ji málem přistihla nějaká dívka, podle hlasu starší. Nevěděla, jak by to vysvětlila mamince. Byla poslední dobou taková zvláštní. Pořád smutná a dokonce ani u modlitby se neuvolnila. A Hagia jí nechtěla dělat další potíže.

Ale Boha měla také ráda. Často k ní mluvil a dával jí cenné rady. Občas jí pomáhal při testech z matematiky, aby nemusela hřešit tím, že by opisovala. Vybavoval jí vzpomínky z domova, jak se učí násobit a dělit zlomky a sestřička jí všechno trpělivě vysvětlovala. 

A když se jí něco přeci jen nepovedlo, držel nad ní ochranou ruku, aby se maminka příliš nezlobila. A fungovalo to. 

Potřebovala Mu přeci za to všechno poděkovat, omluvit se, když něco pokazila a poprosit Ho, aby mamince trochu ulevil. Často totiž mluvila ze spaní a neříkala vůbec hezké věci. Hagia pak byla ve škole unavená a nedávala pozor. 

Na toaletách se ani vzduch nepohnul, a tak zamířila do nejbližší kabinky. První látkový obdélník složila, jak se patřilo, a ovázala si ho kolem vlasů, až jí na svět hleděl pouze baculatý obličejík. Druhý rozložila na zemi, aby se nemusela modlit ve špíně. Nechtěla si ani představovat, jaký druh špíny na zemi musel po celém dni být. 

Klekla si a sklonila se, aby mohla ze správné pozice pokorného otroka promluvit ke svému Bohu a začala odříkávat úvodní slova modlitby. Slova byla ve staré invilrštině, ale její tatínek, než umřel, dbal na to, aby se naučila i překlad:

Ve světle Života přísahám, že své srdce do dlaní Ti vložím,

ve světle Lásky přísahám, že ho nechám tlouci jen pro Tebe.

Ve světle Víry přísahám, že tuto přísahu měkčí než-li ocel neučiním,

Ve světle smrti přísahám, že co začnu, dokončené zbude.

Moc tomu nerozuměla, ale maminka říkala, že na takové věci má ještě čas. Nejdůležitější bylo, aby si zapamatovala každé slovo. A s tím, jak bude dospívat a stárnout teprve přijde na to, co ta slova znamenají.

Právě dokončovala modlitbu: 

Firetur ebenet ati,

Archiur filaet ati,

Pirivur etredet ati,

Ingenur nikhlaet ati.

Vtom se dveře na toalety rozrazily a dovnitř vešlo několik dívek.

***

Zaram Anas už půl hodiny setrvávala v pokorném úklonu.

Každý sval v těle jí bolel, ale nemohla přestat prosit. Nemohla. Čím by byla, kdyby neprosila? Při tolika hříších. Měla se o své dcery postarat líp. Celé to od začátku naplánovala špatně a tak dopadly, jak dopadly. Nesměla dopustit, aby i její malé dcerky platily za její hříchy. Proto se musela očišťovat. 

Každý den trávila prosbami více a více času. Nejprve to byla hodina po práci. Pak dvě denně. Pak tři. Po pouhých dvou měsících trávila prosbami každý volný okamžik, kdy byla sama, nemusela pracovat nebo se starat o děvčata. 

Zanedbávala se. Firetánská hygiena sice diktovala určitá pravidla, jak se starat o čistotu duše i těla, ale stále častěji na to neměla čas, jak potřebovala prosit. Nechápala to. Celý život jí byla vštěpována správná výchova, a když jí otec našel manžela, stala se mu dokonalou manželkou. Pokornou, poslušnou, ochotnou, starostlivou... A to svého muže několik prvních let ani neznala. 

Přesto, co dělala teď...

Je to všechno tím, že je pryč. On pečoval o mou duši, o mou čistotu. Když ho ve válce zabili, stala se ze mě hnusná terifka - špinavá hříšnice! Nikdo mě nehlídá a já jsem jen slabá, slabá a zbabělá.

Před měsícem jí pálily oči od slz. Nyní jí přímo hořely. Svět kolem ní se točil a barvy splývaly. „Trestej mě," šeptala skrz zaťaté zuby, „a trestej mne s veškerou spravedlností. Ale prosím, ušetři mé dcery. Jsou nevinné, za nic nemohou, o ničem neví. Prosím. Suď je s milosrdenstvím Tobě vlastním. Prosím... prosím. PROSÍM!"

***

Sarine Ipsenia vyšla ze školy a rozloučila se s kamarádkami. Prsty si pročísla černočerné lokny a koutkem oka zahlédla, jak na ni hledí kluk z paralelní třídy. Odvrátila se od něj, aby to neviděl, ale usmála se také. Už si ani nepamatovala, jak dlouho si usilovně přála, aby si jí všiml. 

Vysoký, štíhlý a šlachovitý. Pozorovala ho na společných hodinách atletiky a líbil se jí od první vteřiny. Pokaždé, když zatnul sval, rozbušilo se jí srdce. 

Věděla, že takové myšlenky jsou neodpustitelné a špatné a že bude muset prosit o odpuštění, ale nemohla si pomoci. Kdo ví, třeba se do ní zamiluje tak moc, že se vezmou a všechno bude krásné. Takhle daleko od domova, ve městě Dogville bylo všechno o tolik jiné, svobodnější. Třeba jí do toho její rodina ani nebude kecat.

Ta svoboda se jí líbila a Louis Denver se jí líbil ještě víc. Když procházela vstupní bránou Akademie Múzických umění, nasadila elegantní krok, aby ji mohl ještě trošičku obdivovat, než mu úplně zmizí z očí.

Ještě se ohlédla, jestli se na ni dívá, když najednou do někoho vrazila.

„Přijměte prosím moji nejlítostivější omluvu," ozval se hrubý, přesto slabý mužský hlas připomínající krabici plnou hřebíků na horské dráze.

Už už se chystala říct, ať si ten dědek dává pozor na cestu, když se úplně zarazila. Takhle ji ještě žádný člověk nevyděsil.

Oblečený celý v černém obleku skrytém v dlouhém kabátu až po kotníky a límcem k propadlým tvářím, bledou plešatou hlavu měl pokrytou nachovými jizvami. Krví podlité oči působily radostně a mrtvě zároveň.

Odkud se takové strašidlo vzalo? pomyslela si. Ze samotného pekla?

Muž se usmál a uklonil. „Dám si větší pozor na cestu, slečno, to abych vám nezpůsobil nějakou nepříjemnost."

Odfrkla si a odešla - znatelně svižnějším tempem - na zastávku nadzemky. 

Nemohla se dočkat, až bude doma, v bezpečí.

A nemohla se zbavit mrazivého pocitu, že to ten skřet myslel ironicky...