Generace sněhových vloček / Stein27

24.

Pohled Petra:

Dneska nastupuju do čtvrťáku, což znamená přesně rok od poznání modrovlásky.

Zemřela 21.listopadu na zástavu srdce po předávkování metamfetaminem.

Zkurvenej perník.

Za sedmnáct dní pak měla pohřeb a já den na to narozeniny.

Nikdy jsem ten den nenáviděl tak jako loni.

Celý měsíc jsem za ní chodil a nosil jí slunečnice.

Když jsem se tam pak už po několikátý setkal s její mámou, poprosila mě ať s tím přestanu pro svoje dobro.

Asi udělala dobře, to místo - hřbitov, jsem nikdy neměl rád.

Od její smrti to s mým životem šlo hodně z kopce.

Teď se to tak nějak srovnalo nebo spíš jsem si na ten zmatek zvykl.

Začal jsem dělat hudbu, dokonce jsem napsal song o ní.

Pro ni.

Taky jsem skončil s drogama, nechci to svinstvo už ani vidět.

Jen mě mrzí, že jsem se neodvážil udělat to dřív.

***

Pohled Petra:

Uběhlo dalších pět let a já tu modrovlasou krásku stále nemůžu dostat ze své mysli.

Dokonce jsem si koupil kocourka co chtěla.

Purpur, jeho srst je jak sníh.

Po nějaký době jsem mu pořídil kámoše Diega, aby mu nebylo smutno, když jsem pryč.

Taky jsem se za tu dobu dost posunul v hudbě a to, že fakt hodně.

Právě jsem s Calinem na show jako jeho host.

Dřív jsme hodně jezdili na společný koncerty jako celá crew, teď si spíš každej dělá to svoje.

Já mám pro dnešek hotovo a tak i s ostatníma čekám až dohraje i Calin.

Hraje se v klubu a tak vyjdu z backu a jdu na chvíli ven.

Opřu se o stěnu budovy a zapálím si cígo.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

Když je zase otevřu šíleně se leknu osoby přede mnou.

To není možný.

"Modrovlásko?" šeptnu k ní a moje srdce zběsile tepe.

"Ahoj Petře" usměje se a její sladký hlásek obalý všechen můj strach.

Co se to děje?

"Já jsem umřel?" zděšeně vyjeknu až upustím cigaretu na zem.

"Ne ani jsi se nebláznil" pousměje se.

"Ty jsi skutečná?" natáhnu k ní ruku, ale než se stihnu dotknout jejího ramene, uhne mi.

"Nesahat! A jo, jsem skutečná, teda ne úplně, ale prostě se ti nezdám. Vidíš mě, protože jsem to já chtěla" ale proč?

"Musíš se kvůli mně přestat trápit, Petře" špitne a malinko se zamračí.

"Chybíš mi, pusinko" těžce vydechnu  a sklopím svůj pohled.

"Já vím, ale takhle to dál nejde. Už jsem dávno pryč, nemůžeš to změnit" já vím.

Ale mohl jsem.

Kdybych jen viděl dřív jak moc ti to ubližuje...

"Bolelo to? Myslím smrt" zvonu se na ni podívám, do těch jejích krásných očí.

Bože, jak já jsem je miloval.

"Ne, bylo to jako bych usnula" alespoň, že tak.

"Petře, musíš mi slíbit, že mě necháš jít. Nechci, aby ses kvůli mě trápil, vždyť to nemá smysl" lítostně se na mě zadívá a pak pokračuje.

"Miluješ mě, jenže já ti to neopětovala ani, když jsem žila"

"Počkáš na mě v příštím životě?" promluvím po chvíli ticha a otřu si slzy z očí.

Modrovláska kývne na souhlas a usměje se.

"Můžu tě naposledy políbit?" prosím.

"Až se dotkneme, rozplynu se" mluví potichu, její oči teď pláčou taky.

"Takže tohle je to naše 'sbohem'?" malinko se pousměju a i když si v duchu přeju, aby nikdy neodešla, vím že to nejde.

"Jo, ale navždy mě budeš mít tady" ukáže na levou část mojí hrudi.

Srdce.

Pomalu se k modrovlásce nakloním a zavřu oči.

Na zlomek vteřiny cítím znovu po těch letech její rty na těch svých.

Sbohem.

***

Tohle je uplne posledni kapitola tohohle pribehu a ja vam jsem moc dekuju, ze jsem se mnou vydrzeli az sem. Doufam a moc vas prosim, aby jste si z toho vzali ponauceni, vim ze kazdy rika, ze drogy jsou zlo, ale ona je to vazne pravda. Zavislost je neco z ceho se clovek vyhrabe jen v tedy kdy on sam opravdu chce a neni to nic snadneho. Zaroven je tahle kapitola takova spis bonusova, protoze jsem chtela, aby to melo alespon trochu hezky konec. I kdyz vim jak moc je neco takovy nerealny, sama bych dala cokoliv za to, abych se i ja stihla rozloucit, takze kdyz to nejde u me, alespon tu, to, jit muze. Miluju vas a vidime se u dalsi ff❤️.